LETNÍ VEČER

Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád,

vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí,

a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad,

jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí.

V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí

ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn

a monotónní to znění má v písně tvé melodii

kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň.

Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá,

o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den,

pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá,

ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen.

V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává

vylámaných svých kos a srpů umdlený břit,

zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva,

a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit.

Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní

do noci, která se stmívá a která se nerozední.

Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní

nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní.