LETNÍ VEČERY.

Ty dlouhé letní večery,

kdy zem a slunce v políbení,

kdy ztichly zvuky veškery

a rozloučení konce není!

Jen vůně sena plní vzduch

a mírný oddech zkvetlých polí –

vše zvuky mlčí, ztichnul ruch,

ba umlklo, co v duši bolí.

A neumírá denní jas,

růžový přísvit padá do lích –

ba zdá se, k odpočinku čas

že na mez usedl kdes v polích.

Tak volně prsa zdvíhá dech,

a nechce se ti do zdí domů –

vždyť ještě láká měkký mech

a ještě vábí alej stromů.

A divná touha šíří hruď,

tak Josuem být v této chvíli –

stát slunci kázat, noci rmuť

ať k zemi víc se nenachýlí!

Vždyť ať se aspoň západ rdí

a ptáci vždy ať vzduchem víří –

a nikdy z rozpadaných zdí

ať nevyletí netopýři!