LETNÍ VZPOMÍNKY (I)

Dláždění velké a nesjeté,

zelenou prorostlé travou,

dva paláce stojí nalevo,

dva paláce stranou pravou.

Budovy rozlehlé, obrovské

v tiché se náměstí spjaly,

a hledí tak šeře a podřímle,

jak spaly by a jen spaly.

Kdykoli odlehlým náměstím

hošík jsem projíti musil,

vždy kráčel jsem mimoděk po prstech

a tesklivě dech jsem dusil.

Jací as spavým těm olbřímům

velicí snové se zdají!

Co asi ty mříže a zákleny,

co mhouravé arkýře tají!

Však někdy nás více si zaběhlo

do „palácového koutku“

a náměstí pojednou oživlo,

jak dotknutím květného proutku.

Pak vesele tam a kurážně

se hlasy nám ze hrdel draly,

a smáli jsme se, jak zvuky ty

kdes do zdí a do oken praly.

A náhle jsme vejskli a slouchali,

kam blabolná ozvěna letí,

a poskočili si a utekli –

vždyť víte, co umějí děti!

Z těch obrů byl jeden můj miláček,

měl tváři až černou, však klidnou,

měl veliká vrata kovaná,

a za nimi portýrku vlídnou.

Jak rád bych byl s obrem hrál si tím

a leckde ho pozatáhnul!

A vskutku se stalo! Kdys v podvečer

jsem drze mu na knír sáhnul.

A sotva jsem zatáh, těžký zvon

vnitř na poplach domem duní,

a ve vratech dvířka se rozlítla

a ve dvířkách portýrka funí.

„Ty nezbedo, čertovo pometlo,

ty ďábelská – odpusť mi, nebe! –

jen dostat tě někdy mých do rukou

a roztrhám, rozmelu tebe.

Já zrovna si uložím dítě své,

vtom banda ta na poplach zvoní,

a chytla-li holka už dřímotu,

má chudinka také zas po ní.“

Já výskal a skákal a točil se

a moh jsem se popukat smíchy;

však když jsem se octnul až za rohem,

byl pojednou jsem pak tichý.

„Vždyť nemusilas mi tak nadávat,

ty nehodná, hubatá paní;

víš, nech si tu hloupou svou holčici,

a ta ať si nechá své spaní!

Ať ve spaní roste a tloustne si,

co je mně do škvrněte, do ní,

však já ti ji nikdy už nevzbudím,

má ruka už nezazvoní!“

Tak sliboval jsem a potvrdil

vše řečené máchnutím ruky,

a nežli jsem doběhl k domovu,

jsem sepral se s desíti kluky.