LETNÍ VZPOMÍNKY (II)

Nuž – dorostl jsem a hrdě dost

jsem kráčel po pražském mostě,

a díval se z chodníku na chodník,

kde které jde hezounké rostě.

Kde které jde líbezné rosťátko

a nese se růže jemná,

a má-li pod brvami blankytná

či má-li snad očička temná.

A blondýna je-li či bruneta,

a srnčího je-li kroku,

a obloučká je-li po prsou

a štíplého přitom boku.

A ústa má-li jak maliny –

ach bože, když člověk narost,

má pojednou pranové ohledy

a tisícerou pak starost!

Hrome, ten pohled – ta postava!

Jak, vpravo se zatáčí dolů?

Co myslíš, ty andílku, proběhnem

se trošičku o závod spolu?!

Já předešel. Zase tak pohlédla;

však honem zrak sklopila k zemi.

Oslovit chtěl jsem ji, nevím proč

jsem zůstal však přece jen němý.

Aj vida, hledí mi uniknout!

Vždy rychlejší její je chůze,

a přede mnou jak tak pospíchá,

je podobna letící duze.

Již přece zas poněkud slevila

z rychlosti krůčku svého –

a hle, teď zvolna se zatáčí

do „koutku palácového“.

A postála, trochu se ohlédla,

já pozdravil zpovzdálí skromně,

a ona se lehýnce usmála

a zmizela – v černém domě.

Zde tedy! A nejspíš že dceruška

té známé mi od dříve paní?

Nu počkej! Ty nevíš, jak umím já

děvčátkům ukrádat spaní!