LETNÍ VZPOMÍNKY (III)

Neděle, čtvrtky dřív bývaly

dost pěkny pro Malou Stranu:

sad Valdštýnský, krásný a rozlehlý,

svou otvíralť dokořán bránu.

A věříte-li, co v svém popisu

kdys u Haasů vytisk pan Strobl,

tož bývaly neděle nedělní

a čtvrtkové bývali nóbl.

Já – chcete-li – rád mu to dosvědčím,

co pamětník sdělím s vámi,

že ve čtvrtek vídal jsem v zahradě

jen staré a nosaté dámy.

A pánové že tam bývali

jen velcí a ještě větší,

a staré že, zkotlalé kaštany

pak slýchaly moudré jen řeči.

Než takový pán se zahradou

tou prošel jen tam a zpátky,

už zvoneček portýrův vzpomínal,

že pozemský den je krátký.

Neděle byly však bez ceny:

lidí tu snad do tisíce,

a všude jen rušivé pohyby

a všude jen prokvětlé líce.

Oproti čtvrteční moudrosti

a elegantnímu tichu,

co lichého pak tu žvástotu

a co tu pak zvučného smíchu!

A kolik tu růží po záhonech

a kolik tu po větvích písní,

ba tolik se kolkolem cestami

prahezounkých děvčátek tísní.

Tam byly dvě labutě v jezírku,

my mládci z nich sbírali brčky,

a slečinky od nich se učily,

jak půvabně ohýbat krčky.

A bylo tam růží po záhonech,

jak jinde je polního kvítí,

a slečinky od nich se učily,

jak zdobit se a jak se rdíti.

A byla tam veliká drátěná klec,

v ní holubi po traláři,

a slečinky od nich se učily,

jak cukrují a jak se páří.

Já u klece stojím a cukruju,

vždyť ty jsi tu, žen všech pýcho!

„Ach miluju vás, vy anděle,

vy bohyně svatá!“ – Ticho.

„Jste krásnější než zde ta růžice,

jste štíhlejší než ta jilma –

ach, děťátko zlaté, rcete mi

své slaďounké jmeno!“ – „„Vilma.““

„A slečinka, jež vás tu provází,

ta milounká, tichounká duška,

ten anděl váš strážný, je přítelka

či sestřička vaše?“ – „„Družka.““

„A spolehliva, že hned nezradí,

když někdy vás oslovím, panno?

Když několik kroků vás sprovodím

a trochu vás pobavím?“ – „„Ano.““

Mně už se tu nelíbí. Ve čtvrtek

každý se po tobě točí;

v neděli zase tu potkáváš

tisíce všude pak očí.

Těžko se mluví v reji tom,

člověk je jakoby zmámen,

přes oči jako by visel flór,

na mozku ležel by kámen.

Otázka každá je nesmělá,

odpověď vypadá skoupě,

rád bys jí řekl cos chytrého,

cítíš, žes řekl to hloupě.

Myslíš, že každý tě poslouchá,

každý tvůj posuněk vidí –

ach, co to pánbůh má ve světě

pradivných, zbytečných lidí!

Také jsem brzy pak hněval se

a hartusil na bohyně,

že po boku každé té bytosti

je nějaká „přítelkyně“.

Taková osoba protivná

jak na ruce, na nohy provaz,

jak na oči klapka, vosk do uší

a na jazyk těžký ovaz.

Ve tváři výraz tak čouhavý,

tak impertinentní mívá –

ta ženská, ať děje se už co chce,

jen věčně se pousmívá!

Sluníkem kreslí svým do písku

a do všechněch stromů jím štouchá,

a kdykoli se jí cos pozeptáš,

vždy řekne, že „neposlouchá“.

Ukrutná tvoje to tyranka,

tvá neuprosná to paní,

a kdyby se v tobě vše vařilo,

přec nesmíš se ošklíbnout ani.