LETNÍ VZPOMÍNKY (IV)

Já miluju samotu: k poustevci,

jak známo, rád anděl se druží,

a sotva si člověk s ním sesedne,

už srdce se v těle pruží.

A je-li to andílek dobráček,

s tou dušičkou jasnou a hladkou,

má očička jako pomněnky

a hubičku medově sladkou.

A je-li to andělík satanáš,

jenž člověka pokoušet ráčí,

má očička černá a plamenná

a hubičku ještě sladčí.

Jelení příkop sad rozkošný,

hezčí než každý jiný,

na vrchu květy a ovoce,

v dolině lesíček stinný.

V dolině stromů je šumění,

zrkání potůčků malých,

v letě tam bývalo jeviště

chlapeckých her mých kalých.

Tam stavěl jsem mlýnky, tam lodičky

jsem na dlouhé niti vodil,

tam jsem se kvůli krápníkům

jeskynní studánkou brodil.

Tam jsem se soudruhům osvědčil,

pěkně že po stromech lezu,

tam jsem si shledával kameny,

sbíral si hlemýždě s bezů.

Hlemýždě překrásně zbarvené,

růžové, černožluté,

v placatý koláček stočené,

v růžek zas zavinuté.

Domů jsem nosil ty poklady,

zvláště ty přecenné šnečky,

do rána vždycky pak zasmradly,

a otec je vyhodil všecky.

Též romantiku měl údol ten:

kdys sochař kýs dívku lubil,

a neví se zkrátka, proč a zač,

však ví se, že ji tu zhubil.

Prý teprve po letech našla se

zde v zemi pak její kostra,

a slavný soud našel si sochaře

a spustil si na něho zostra.

A sochař pak kostru tu zpodobnil,

jak sídlí v ní žáby a štíři,

a můžete podnes ji viděti

v kostele svatého Jiří.

Ta historka stará vězela

nám hošatům ve kotrbě,

my hledali místo osudné

a našli je při staré vrbě.

„Ba tady to bylo!“ A pro všechny

už věc to pak zúplna jistá,

vždyť kamkoli jsme se tu ohlédli,

pranikde tak šerého místa!

A jedni se zastali sochaře,

a druzí se stavěli k dívce,

a došlo to k slovům prudkým dost,

ba došlo až ku přezdívce.

Já přívržencem jsem dívky byl

– už tenkrát jsem ženskou ctil něhu –

a přemýšlel o tom případu

a vůbec o světa běhu.

Že neměl jsem výtvarných talentů

a sochařskou ruku pádnou,

hned tenkrát pevně jsem usnes se,

že nezhubím dívku žádnou.

Ó, já byl moudrý, to mohu říct!

Byl hoch jsem, sám knihou se mučil,

a přece jsem vážně a důstojně

již menšího hošíka učil.

S ním četl jsem, psal jsem a počítal,

já hodiny jsem si s ním hrával,

a když jsem směl vyjít si procházkou,

vždy hošíka s sebou jsem brával.

Nejraději v Jeleních příkopech

jsem svěřence svého vodil,

s ním poučně po květných záhonech

a od stromu ke stromu chodil.

A pak jsem ho chytře kams zastrčil:

„Dej pozor na dělníky, služky!“

a učeň když takto stál na stráži,

já mistr krad mezitím hrušky.

Ve zlatém vzduchu včeličky

po záhonech se honí,

při letu jejich křidélka

stříbrným jasem zvoní.

Dávají květinkám znamení:

„Po zlatém voze jedu,

trochu si s tebou polaskat,

trochu ti ubrat medu!“

Líbezné tyto veršíky

skládal jsem z dlouhé chvíle,

když jsem kdys v Jeleních příkopech

čekal své Vilmy milé.

Parný den! Ticho kol a kol,

přece však v teplém vzduchu

plno je různých šepotů

a zvučivého ruchu.

Samí jen malí tvorové:

po stromech vosy hučí,

po keřích brouci drnkají,

medáci po trávě bručí.

To se to čeká člověku!

Stále se v dálku dívá,

neví, co počít, čím mařit čas,

a zívá anebo zpívá.

Konečně vyběhla ze brány

ta dívka má medodechá,

já vidím, jak letí jí šatičky,

jak do mého objetí spěchá.

Rád bych jí zaletěl v ústrety,

leč, brachu, měj krok jen volný,

líp, když si pranikdo nevšimne,

že máme spěch obapolný.

Pod lipou sedíme košatou,

toneme v blaženosti,

ohnivá ústa má metají

šípy o lásce a – ctnosti.

Naslouchá Vilma. Pojednou

ret její pracně cuká –

znám to: teď nebohé ukládá

panenské mlčení muka.

Čílko se lehýnce svrašťuje,

oko jak do dálky třeští –

znám to: ten oheň sálavý

moje už vítězství věští.

Obličej celičký zčervenal,

pevně se sevřela ústa,

pak pojednou shrklo jí se rtíků:

„No, to je pěkné – pan Šusta!“

Pan Šusta je před námi. Pěkný chlap!

Nebýt té hněvné záře,

však byly by dosti příjemny

ty červené, osmahlé tváře.

Má na puntu, cylindru, fračisku

široké, stříbrné třasky,

má hedvábné kalhoty do punčoch,

má stříbrné na škorních přazky.

Svou patu teď zarývá do písku

a hrdě se rukou bočí –

je vidět, že hraběcí lokaj to,

ba snad to sám hraběcí kočí.

Pan Šusta je před námi. Oči své

jak ve slunci kocour mhouří,

a mohutné tělo se kolísá

jak doubec ve větrné bouři.

A naproti němu Vilmička

jak lísteček schoulena sedí,

a třese se bílá jí ručička

a očka jí k zemi hledí.

Jsem překvapen; cítím, že nadešel

teď okamžik přec jen vážný.

Kdo je ten muž? Bratr to Vilmin snad,

či jiný to její duch strážný?

Já vidím: není už vyhnutí,

a něco se věru teď stane!

Nuž spustil jsem: „Nač toto civění –

co chcete vy od nás zde, pane!?“

Ruka se zakývla v oblouku,

rty zachvěly jak dva listy,

a změřiv mne chraplavě vyrazil:

„Tak to je ten panáček čistý!?“

A zamáchnul znovu zas rukou svou,

jak ku ráně rozpřaženou:

„A taková běhavá fiflena,

ta býti chce mojí ženou!?“

Čtenář už uhod, co stalo se teď:

že ztrnutím byl jsem němý,

pak ale že skočil jsem na chlapa

a oba jsme letěli k zemi.

Že tloukli jsme jakoby do špalků,

navzájem si škubali vlasy,

a po celých sadech že zuřivé

se rozlehly naše hlasy.

Že kde jaký zahradní pomocník,

kde jací zevlaví lidé,

se sběhli, nás od sebe trhali,

et cetera – jak už to přijde.

No vidí teď čtenář: A zrovna ne!

To čtenář má ze svého čtení!

Zná dobře sic, jak je to ve knihách,

však v životě tak to není!

Nač vypravoval bych dle šablony,

nač hrdinstvím jakýms se třáskal;

vždyť Šusta měl ruce jak lopaty,

a byl by mne ukrutně zpráskal!

Já k jinému sáhl jsem prostředku,

to k prostředku „vzdělaných lidí“,

já k chlapu se zády obrátil –

ať mužnou mou pohrdu vidí!

Ticho. Pan Šusta by ovšem as

cos spustil, však neví, jak k tomu.

Konečně slyším, jak zostra dí:

„Teď, holčičko, v kalupu domů!“

A zase je ticho, tak okamžik.

Pak zaslechnu šustění šatů

a praskání písku, a kroky už

se za mnou teď vzdalují v chvatu.

Já osaměl. Zrak můj zardělý

dvě postavy v dálce stíhá.

Jak půvabně šatík růžový

se zelenou průlinou míhá!

Jak klobouček Vilmin slaměný

se v sluníčku lesklém zlatí –

jak protivně za dívčí postavou

se černé to fračisko klátí!

A mně je tak horko! Ba je mně

jak ve varné vodě v tom vzduchu –

a zdá se mi, plno že posměchu

v tom šepotném vůkolním ruchu!

Po keřích brouci si drnkají,

medáci po zemi bručí,

v květinách včeličky zvonějí –

a hlava mi hučí – ach hučí!