LETNÍ VZPOMÍNKY (V)

Co dále? Už nic! Ba pranic už!

Až mne to v čele loupá!

Však konec je konec, ať už je

ta historka jak chce hloupá.

Je pravda, já ještě pak náhodou

jsem Vilmičku v městě vídal;

však klopil jsem oči – já styděl se

a ani se neohlídal.

Přec arci jsem mžikem vždy zahlédl,

že Vilmička zdráva a tlusta,

jak bývají provdané ženušky:

vzalť si ji as přec jen pan Šusta.

I palácovému koutu jsem

se vyhýbal mnoho roků –

snad dřímaly paláce pak tím líp,

když nerušil zvuk je mých kroků.

Nechť dřímaly, dřímal ten černý dům

i děsný ten jeho zvonec –

já čtenáři pěkně se poroučím

a připisuju zde: „Konec.“

Tak! Teď je to se mne! Třicet let

již, co mne to občas bolí,

že při té své lásce mladistvé

jsem mizernou hrál tak roli.

Už Vilmička arci nežije,

a nejsou, kdož o tom vědí;

však tlačí-li člověka svědomí,

je nejlíp jít ku zpovědi.

Ku nestatečnosti se přiznat kdys,

je mužovi ovšem bolno;

však teď je to venku: hvízdám si –

a je mi tak volno – tak volno!