LETNÍ ZÁTIŠÍ.

Kdy žárem puká země hnědá,

a vzduch se vlní prohřátý,

a jemná vrstva prachu sedá

na trávu, listy, na šaty,

rád usadím se v klínu háje,

kde hluboký jest chladný stín,

kde pod listy se ukrývaje

květ voní něžných konvalin,

kde ticho ruší jen dech vánku

a potok věčným šuměním,

a pták, jenž v odpoledním spánku

byl vzrušen líným krokem mým.

Tu napadá mi v této tiši,

kde dříme celá idylla,

jak jiný každý poet vyšší

na Theokrita, Virgila

by vzpomněl hned a v hrudi buků

v té bukolické náladě,

zřel v antické by písně zvuku

v líc prostovlasé Dryadě,

a v pařezu, jenž pokryt mechem,

tlí pod lopuchy lupeny,

snad Pana zřel by, který dechem

zpit léta dřímá zemdlený,

a bílých nymf té vody v šeru

by viděl plout snad zlatý vlas,

a Satyry – a nevím věru,

co jiný poet zřel by as!

Však já, jenž z prosy piju zřídel,

jak dá mi doba pokleslá,

a jehož duše nemá křídel,

by z prachu výš se povznesla,

zde trávím leže od dne ke dni

ve společnosti cigary,

jež výtečně v čas odpolední

dotěrné plaší komáry...