Letnice.

Bláh hledím s duší rozechvělou

na léta budící se ruch,

na hvozdů krásu přitemnělou

a na zpestřený kvítím luh,

kde ženci vesele si pějí

a s nimi v kole dětský sbor;

tvář rudne při kolotném reji

a vlásky čechrá vánek s hor.

Jsou letnice a děvčat řada

na kvítí vyběhla si ven,

jež na kytky a vínky střádá,

než bude palouk pokosen;

hle, všecko trhá touhou ručí

mák, zvonky, polní lilije –

však kolik květů vzniká, pučí,

z nichž nikdo kytic nevije!

Jest rovněž jako v duši pěvce:

jen tu a tam je urván květ,

co zůstalo však na větévce,

dál krásu dýše v ňader svět;

co pěvec druhdy v kytku pojí

a skvostem rosí nachovým,

to urval maně, druhé stojí,

až pokoseno hyne s ním.