Letnímu slunéčku.

Slunéčko krásné letního ohně

vítám tě na lazuru nebe zas;

tak jako spásné myšlenky boží

jest tvojí záře zlatotřpytný jas.

Ty cite světů, ty srdce mírů,

k tobě se nesu z pozemských vírů.

Jedinou vlnou paprsku tvého

setřena s mojí duše tma i stesk,

zoufalost, žel i nenávist krutou

ve propasť vmetal tváře tvojí lesk;

démony borce tichého klidu

milostný dech tvůj odvanul s vidu.

Světlá tvá něha v blankytu proudech

v ňadrech mých překonala každý bol,

niter mých bouři skojila černou,

pokryla světlým hávem smutku zmol,

prodechla teplem mrazivé city,

jež strastí valem v hruď byly vryty.

Srdce zas bije radostí lásky,

objal bych páží celý dálný svět,

bratrský jemu polibek vtiskl,

pernatým ptencem ku lazuru vzlét,

skřivánka zapěl třepetným hlasem

v nebeském modru pod slunka jasem.

Otevru tobě slunéčko boží

brány svých ňader, celou svoji hruď,

zasyp ji světlem, teplem a žárem,

k naději nové umdlelou ji zbuď.

Ty cite světů, ty srdce míru,

k tobě se nesu z pozemských vírů.