LÉTO DUŠE

A cítím... léto už mi táhne skrání,

kdy seschlé řeky sprahlá pije zem,

les trochu prožloutlý kdy kývá strání

s umdlených ptáků hlaholem.

Jasnější echa, čistší vzduch jde z polí,

sarkasmu vrány pokřikují z cest;

a rudý západ padá na topoly,

na dlouhou trávu, drolící se klest,

a dlouhý den již po celé dny padá

k provlhlých strání odkvetlému dnu:

to léto už se mrtvem duše skrádá

i v obzor myšlenek i v mdlobu snů.