LÉTO NA VSI.

Vždy rozžíhá se krajina

stem ohňů roztroušených svahy. –

Jeden za druhým shasíná;

pak skála ční jak žebrák nahý.

Ves pod ní smutná. Tam jsem žil...

Je shodná s pátravou mou duší.

Zvon jaksi praskle hlaholil.

Bůh nezmohl. Jsou lidé hluší...

Se šprýmovnými návyky

se válí děcka v loužích, sloty.

A neznámé kus tragiky

tu roste za nízkými ploty...

Jsou pohřby, svatby... Vyryli

pár jmen tu k hřbitovnímu ději...

Jsou růžencové idylly,

jež dobročinnost probouzejí.

Já, přechovávač veteší,

jež rozvrat ve svém lůně mají,

těch, na nichž hrdě peleší

sny, jež se trochu posmívají,

duch neuznaných cen, tak rád

gestem neb slůvkem raním v krátku:

každému z veteše té dát

jdu malý problém na památku...