LÉTO V ELBASANU

Den za dnem letí, týden za týdnem,

pokojným zdá se tu všechno snem,

denně můj den je širý pecen

vlažného těsta,

bez vůně však a bez chuti pecen

uprostřed horkého města.

Hrdličky nás tu oblétají,

zvědavě straky se dívají k nám,

střechy a zdiva symfonii hrají

v zeleni, která je všude,

a já jsem sám, ba, skoro sám,

který tu pobožně naslouchám,

jak, jak to hude:

smutek v mých prsou vyhlíží jarně,

leč v srdci buší to marně.

A také kašně naslouchám,

z níž trojí pramen tryská;

ve dne tu malé hnědé ženy stavějí džbány,

večer se v platany vracejí vrány

a za noci velikých hvězd

v prsou mi cosi výská:

leč k světlu to nemá cest.

A sejdu-li do ulic, klouzaje po hladkých kamenech

v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce,

jimž pohyby láme zuřivý sluneční dech,

a mimo dílny, krámy, kde volají chodce

truhlice pestré, opánky, látky samé kvítí,

měděné mísy, spony i laciný západní brak,

kde z dálky zlaté placky svítí

a zvolna řežou nože na tabák –

těch hromad ovoce veselých

pak ještě mezi vším,

mnoho-li zažili jsme jich

pohledem dychtivým!

Denně je den můj ovocem obstoupen,

slívami, broskvemi, hrozny a fíky,

paletou živou pro bujný sen,

melouny krájíme, loupáme jablka granátová,

a v tichých uličkách s tvrdými vrátky,

jimiž se nesou zahaleny

temnými plášti a bílými šátky

břichaté ženy,

pobožný nápěv na kluzká slova

či hymna z harmoniky –

zeď břečťanovou korunují pomorančovníky:

jsou plody obsypány.

Jen já tu zůstávám planý.