LÉTO.

Jak bludná hvězda přes oblohu dálnou

v pouť Léto vyšla neblahou a žalnou,

jak sirý pták;

pod srdcem děcka cítila již dechy,

matčinu slasť – však nikde vlídné střechy,

jen hrubý zrak.

Od Krety v lada schýlila se řecká,

na Athos přišla v thrácká města všecka,

však bičem zpět

ji hnali odevšad a pomluv plevy

metali v zářný peplos boží děvy

a v tváří květ.

Tu jedné noci v žalu svém a hoři

z pralesa přišla ku zátoce v moři,

tam člun se mih’,

v něm rybář vracel z nočního se lovu

ku výspě skal, jež tkvěly na ostrovu

jak mraků sníh.

V ten ostrov pustý, smutný, chudý, bídný

nešťastnou matku rybář přijal vlídný,

v chaloupku svou;

tam Léto šťastná z orlího jak bytu

v hru moře zřela, v hvězdy do blankytu,

v zem vzdálenou.

A devětkrát než Eos na úsvitě

zaplála v růžích, zrodilo se dítě,

Apollo bůh;

tu ostrov Delos smutný, pustý, chudý

palmami zkvět’ a v slunci zaplál rudý

a barvou duh.

O poesie! v nebes kruhu světa

jak bludná Léto záře tvoje vzlétá,

však tupý dav

tě žene v tmu, až jako bleskem s výše

v práh slétne osamělé chýše

tvůj zlatohlav.