LÉTO

Když slunce svítilo, já na pasece ležel,

proud záře laskavý mi celým tělem běžel,

jak hladil by mne pocel olejový,

bělavé břízy v modř se prorývaly sytou

a jakby poraněny vášní neprožitou

svou touhu vyšeptaly zmatenými slovy –

A dobře bylo mně, neb ve slunečním proudu

vše roztálo mi zcela: nízkost lidských soudů,

lítost i úzkost, zmatek theorií –

Jsem prostě živočich, teď sluncem zalévaný,

nemyslím, nehloubám – a volný na vše strany

jen cítím: s oblohy jak přívaly se lijí –

Přivřeny oči mám – a je to chvíle líná –

kams v dálky mizí vše – Smrk, Žár i Javořina,

a já se, požitkář, teď v bílé spouštím tůně –

A v prostou rozkoš mou břiz unylý šum sténá

a komáří se nota chvěje rozžhavená

jak ve vysoké poloze a na E struně.