Léto.

Narostlo jaro do vysoka,

juž starosti mu hledí z oka.

Tu musí býti v lese, v poli –

naběhá se, až nohy bolí!

Pot řine se mu s čela, líce –

juž není ani jarem více.

Dospělo v léto, v mužné léto

a žati musí, kde co seto.

Tam uzel trávy z polí vleče,

tu pospíchá na senoseče.

Tam zlaté klasy v potu kosí,

tu váže je a v stohy nosí.

A se sluníčkem ráno vstává,

strniště všady zaorává.

I na mlat musí, s mlatci mlátit,

co dal mu kdo, teď stokrát vrátit.

Ký div, že záhy ustarané

dědečkem podzimem se stane?

Ký div, že vlas mu brzo bělí,

když klid má sotva o neděli!

Ký div, že schátrá, časně hyne

a odlétá kams v světy jiné!