LĚTO

Kvetou zlatě velké lány,

rozpuštěné vlasy klasů

ovíjejí nespoutány

mladá těla, jásot hlasů.

Padly. Šlapou po nich s klidem,

nikdo pro ně nezapláče,

těžko, hořko sloužit lidem,

hrají si jen na sekáče,

každou krásu metlou raní,

ničeho jim není líto,

bez úsměvu hledí na ni,

nedá-li dost plné síto.

Domluvit se s nimi nelze –

leda – když jim cestu v chatu

bludištěm své vůně – zmatu.

Tu pak, jako do vln moře

žatva těl v mé klesne lože.

Šla jsem travou a vřesem,

byla jsem šťastna,

byla jsem opilá lesem.

Mýtina svítila bíle,

byla jsem vzdálena bolesti

na celé míle.

Do korun nebe se dívalo,

bylo jak moře.

Srdce si zpívalo.