LÉTU.

Ty přijdeš přes lada, kde pták zazpívá časem

s chřestotem kobylek, jdeš s rozpuštěným vlasem,

u ňader bělostných máš odhozený šat

a u žit kvetoucích a bujných lesin mlází

zřím jemnou stopu tvou, kde tvoje nožka vchází

z polí se osvěžit ve stinných stromů chlad.

A Jaro políbíš a ručky stisknete si,

– je Jaro slečinka, jež hlavu skromně věsí, –

co ono vypěstí, to pokosí tvá žeň,

je Jaro unylé a ty jsi žena mladá,

Ty jasno polím dáš, zář tvoje v šero padá,

ó, ty jsi rusálka, má víla zároveň! – –

A zpěv tvých kukaček a hrdliček tvých smíchy,

křik prvních koroptví, jež odvedeš v své líchy,

kde slyšet’ praskání už ze zrajících žit, –

to všecko dojímá, že básník hlavu sklání,

Tě Matkou nazývá, ó, božko uzrávání,

a hymnou intimní jde se Ti poklonit! – –