LEUKADSKÁ SKÁLA.

V snu viděl jsem ji. Čněla až k obloze,

se tyčíc hrdě nad moře ječící

pěn chomáči, jež objímalo

hlazený, pochmurný její basalt.

A blíže když jsem přihlédnul ve snu svém,

to pěn již bílé nebyly chomáče,

leč prsy, prsy žen to byly,

ramena, šíje, boky, ruce.

Ty skálu v celých oblehly zástupech,

výš k ní se pnuly v objetích zoufalých,

pak sraženy v ráz křídlem vášně,

padaly, tajíce opět v pěnu.

Co z dáli v sluch můj nesl se paianu,

mdlý ohlas z hlubin pomalu v bouři rost’,

byl bouří sám a v udivené

ucho mé duněl, hřímal, jásal:

„Ó, velcí mrtví, třikrát vy blažení,

vy svědci lásky, kteří jste pro lásku

zde slavně mohli umírati,

v slavičím trylku a v písních Sapphy!

Ó, třikrát šťastné Lesbické kněžky vy,

nad vámi splývá posavad v oblaku

zjev obrovitý vaší paní,

Faona zhrzenou láskou štvaný.

On vichru lkáním, kalných vln příbojem,

i bledou lunou za mrakem strhaným,

hvězd legiony v sladkých nocích

lásky vám blaženost připomíná.

Ó, jistě, vy jste nadarmo nežily,

vy velkých vášní jásavé heroldky,

jimž chabé muže políbení

s příchutí hroznů již vyšlapaných!

Jak v kruzích pekla ve víru odvěkém

se ženou vichrem Paolo s Franceskou,

– trest lepší nemoh’ vysnít Dante,

nebo vždy pospolu krouží oba. –

Tak rovněž stíny u skály Leukadské

s tím bájným zjevem Sapphiným nad hlavou

se vznášíte zde ustavičně,

v příboji peřejí, v písni vichřic.

A tato skála z moře se tyčící

se stala lásky odvěkým oltářem.

Co mukou lásky posvěceno,

věčné jest, nesmrtné jako bozi.“