Lev Luzernský.

Ve skále strmé obrovský lev bílý

hle, v sluji leží – díky mistra dlátu! –

a jako rek sám klidně umírá tu,

co k tlapám hlava královská se chýlí.

Je mrtev; šíp, jejž luza, zvyklá blátu,

naň mrštila, až k srdce dolét’ cíli,

však ještě teď, v té skonu svého chvíli

je přec to lev, král v celém majestátu!

Wie prächtig! jásá Němka z říše bledá,

co Angličan něm oči k soše zvedá

a v Baedeckru kdos vzlet svůj hledá spěchem.

Ten šeptá a ten poučuje robě.

Já na domov jsem v dáli vzpomněl sobě

a povzdychl si neslyšeným vzdechem.