LEV N. TOLSTOJ.

Červánek večerní do mroucí líce září,

do tváře století, kde jizva vedle vrásky,

cos na ní rozžehá, co nepodlehá stáří,

a kolem skrání mu tká aureolu lásky.

Zem hrůzou třásla, když, dítě, zrodilo se,

a kolébavky zpěv mu děla strašná pěla,

sup táhl nad plání, jež ve krvavé rose

se rděla, chladnoucí jen nesouc mrtvá těla.

Však volný lidský duch tíž cárů vetchých střásal,

a krví obrozen, se celým světem řítil,

nad poutem zlomeným, nad padlou tvrzí jásal

a křísil národy a myšlénkám v před svítil.

A mladé století jak v mužné spělo síly,

tu hloubal jeho duch a vnikal v světa taje,

on živly osedlal, blesk, vítr, který pílí,

a na nich hloub se nes’ a ve hvězd stoupal kraje.

Vše rázem osvítil, co halilo se v hrobě,

a ve starých ran jed svým pitevním ťal nožem,

a stavěl, bořil, tkal, až schýlilo se v mdlobě

i velké století zas nad smrtelným ložem.

Však v lidstvu bolestí dál křičelo to, vřelo,

hlad, nemoc štvala je, byl nůž i kámen v pěsti;

velkého století duch, ukláněje čelo,

teď poznal, pravdu že dal lidstvu, ne však – štěstí.

A tu jak červánek, v nějž slunce sobě lehá,

se nesla z duše Tvé zář skvoucí v nové kráse,

do tváře století, jež zmírá, padla něha,

a mezi vráskami jak jitro rozlévá se.

A je to lásky zář, jež z duše tvé se řine,

jež nezná války skřek, ni popravišť, ni vraždy,

jen srdce člověka, jenž k člověku se vine,

a svět, kde lásky hod a obětí den každý.

Zas dějí zázraky se jako za dob Krista,

to silou lásky té, jež otře oko v pláči,

zas v srdci člověka se radost chvěje čistá,

a světem jako dřív zas jediný Bůh kráčí.

On žije v člověku a k člověku se sklání,

to v každém polibku, jež bratrským dá retem,

a plodné práce jen to tiché požehnání

vše plní paprskem a úsměvem a květem.

A mroucí století své líce zhřívá chladné

v té záři červánků, jež z duše Tvé mu svítí,

a čeká s úsměvem, kdy skráň mu k prsoum padne,

by zvony hučely, že počne nové žití.

Jak svěží vanutí když táhne v parno dusné,

a jak když v starý svět se nová síla prýští!

Ó, kéž v Tvých červáncích již století to usne,

ó, kéž v Tvých červáncích se narodí věk příští!