Lev Tolstoj.

Lev Tolstoj, velký prorok,

jenž v Jasné Poljaně

o světa bídě dumá,

o lidstva pohaně,

ten starý prorok bílý

zas hřímá v hříšný svět, –

však lidstvo, to se směje

a nechce rozumět.

Statisíce lidí

– jak vím z mnoha knih –

pídí se a pase

po všech spisech tvých.

Hltají je lačně,

jako slunce sníh –

kolik však to pravé

najde v tobě z nich?

Ten čte Kareninu,

ale hledá hned

ono místo, kde ji

hříšně Vronský sved’.

Tomu v „Sonatě“ zas

nejvíc dráždí krev

oddíl, v němž svou ženu

vraždí Pozdnyšev.

A tak jde to dále

a jen málo těch,

jež rozchvívá každé

slovo tvé a vzdech.

Avšak, mistře, má-li

lidstva širá step

dvanáct jich, co chápou

srdce tvého tep –

i když ostatní vše

jest jen bodláčí –

dvanáct apoštolů

pro svět dostačí.

Nám, co krutý osud

vše již tady vzal

a jen pár těch očí

pro pláč ponechal,

nám v tu bídu, nouzi,

v žití strhané

padlo náhle světlo

z Jasné Poljané.

Těžká pravda, velká pravda

v třinácté tvé kapitole,

ve slavné tvé kapitole,

k vůli níž boj vzplanul mnohý.

O vlastenectví v ní mluvíš,

o tom hrubém vlastenectví,

jež zná jenom svoje blaho

a porobu chystá jiným.

Příčí se to citu všemu,

že ne rovnost, ne bratrství,

nadvláda však nade všemi

národům že má být ctností.

Ne tak, ne tak, – jinak nutno

svět ten šírý poučovat.

Všichni musejí být bratři,

mezi nimi žádných hranic.

Ne boj tvora s druhým tvorem,

ale láska, láska čistá

musí nám být přikázáním,

nad něž není žádné větší.

Země budiž jako země,

národ budiž jako národ,

celý svět pak naším stanem

a v něm všichni buďme bratři.

Tak to chceš ty, mistře velký,

tak to hlásáš žhavým písmem

ve třinácté kapitole,

v kapitole nejslavnější.

A přec, mistře, odpusť srdci,

srdci mému nebohému,

jež vyrostlo v šeru bídy,

mezi lidem uhněteným; –

odpusť, že dím ku tvým slovům,

jež jsou samá pravda těžká,

že přec – aspoň v prsou mojích –

zbude povždy tajný osten,

osten, který hnát mne bude

zpět k té hroudě, z níž jsem vyšel,

na níž protrpěl jsem mnoho,

snášel hlad a bídu sterou.

Ta hrouda mi, přec jen, mistře,

povždy bude nejmilejší

a já rád ji zlíbám rtoma,

přitisknu k ní nahá prsa.

To přec není prohřešení,

viď, že, mistře, viď, že není

proti nauce tvé velké

o bratrství všeho lidu?

Neboť pevná láska k hroudě,

z níž jsem vyšel, z níž se zrodil,

je–li ovšem nedotknuta

vášní po porobě jiných –

šlehá přec i zlatou září,

plane nejkrásnějším jasem

z tvé třinácté kapitoly,

kapitoly nejslavnější.