LEV.

Dá vládnout sebou jako kotě bílé,

jež na dětském se klíně v slunci zhřívá,

dá houpat se, psu sedět na svém týle

a poslušně a pokorně se dívá.

Vůz táhne, třeba ježí se mu hříva,

a před bičem se sehne každé chvíle,

v prach dá se svalit a svou bolest skrývá –

ten hloupý lev, on neví o své síle.

A přec by rázem mohl zatřást mříží

a strhat vše, co poutá ho a tíží,

a jedním vzmachem střásti, co ho trudí.

A přec by mohl skokem volný býti

a skončit mžikem nečestné své žití,

ó, lve, ó, lve, kdy lev se v tobě vzbudí?