LEV.

Zrodil se v žírném, bohatém kraji

ten, jenž z naší roty padl prvý.

Měl selský vzdor v ohnivé krvi,

znal vzpouru, jak věční rebeli znají,

svět nebyl pro něj, ni černých očí,

ni tance a zpěvu. Byl sám,

oddaný svým těžkým myšlenkám.

Zbyl poslední syn ze starého rodu,

ze starého, tvrdého, selského rodu.

Bratra mu v Austriji pověsili,

druhý pad’ na Strypě v rakouské čapce.

A on, pln krve a železné síly

mstí strašně ty drahé dva chlapce.

Tak jsme jej našli. Zbrocený krví

raněný lev...

A jako bájný, mythický zjev

vstal náhle, vzrostl a zmohutněl,

ve velkých očích jas vlahý se chvěl,

rty, které pomalu ledověly,

sladkým se jmenem chvěly,

jmenem, jež denně nám na ústech lpí,

v němž duše se potápí!

K západu náruč svou otevřel...

Na svaté tváři mu úsměv mřel!

Tak z naší roty padl prvý.

Vysoko držel svou korouhev!

Tak jsme jej našli. Zbrocený krví

lev!