LEV.

Uprostřed pouště, v slunce žáru,

bez hlasu, zvuku, ozvěny,

nad hrobem padlých dromedárů

stál nepohnut, jak démon zmaru,

lev, pouště té král vznešený.

Však náhle krev se v zracích vzňala.

Lev skrčil se pod vášní zlou

a zježil hřívu, jež se zdála

být zlatou a jež v slunci plála,

jak aureola nad hlavou.

Tu výstřel pad’ v poušť zadumanou.

Lev zařval vzepjal obrovské

své tělo, převrátil se stranou –

a bylo na vždy, jednou ranou,

po vznešenosti královské!