LHOSTEJNÝ MILÝ.

Ty, horo, padni ve propast,

ty vzpni se k výši, údolí,

neb Madelon svou vidím pást

beránky bílé na poli.

Je pase, při tom z vřetena

si stáčí hbitě tenkou niť,

však vypráví mi ozvěna,

že chytil jsem se v divnou síť.

Bůh lásky, liška podšitá,

cos do ucha mi našeptal,

já za ní šel až do žita,

s ní milenec tam jiný stál.

Tu zachvěl jsem se bolestí,

v mém srdci rostla hněvu bouř;

jsou ženy naše neštěstí,

jich láska jako z dýmky kouř.

Však zvyk’ jsem tomu, čert vem strast,

i srdce víc mne nebolí.

Ty, horo, padni ve propast,

ty vzpni se k výši, údolí!