lI. In memoriam.

Let šestnáct bylo jí, jak úsměv byla dne

a jako zpěvný ptáček roztomilá,

svou přítomností všechno zveselila

a měla oči šedé, záhadné.

Na lásku jedinou neměla památky,

jak lilje byla duše její čistá,

snad nebylo v ní dosud ještě místa

než pro prince a krále z pohádky,

Jak děcko tříleté vše ráda zvídala

a často uvrhla mne v podivení,

když jako řetěz, jemuž konce není,

ta její „proč“ a „zda“ mne sepjala.

„– – Zda vždycky nebude tak krásna jako teď,

či bude mít jak bába její čelo? – –“

a naivní dítě to se lehce chvělo,

a já jsem dlužen zůstal odpověď.

Kdo znal ji, říkával, že tento čistý květ

by raděj viděl krytý hrobu ledem,

než začne život bolestí a jedem

ten mladý půvab jeho napájet...

Znám hrob, kde u hlavy ční cypříš ztemnělá,

za zimy kryt je čistým, třpytným sněhem,

a bílé lilie tam kvetou léta během...

Jar šestnáct bylo jí a umřela...