LI. Mé prkno umrlčí neklaď si do cesty,

Mé prkno umrlčí neklaď si do cesty,

je přistav k chatrči s podzimu oklesty.

Pak věnuj chudině topivem do kamen,

ať v černé hodině vrhnou je na plamen.

Kdy v pláni žalostně na dálky vyje vlk,

kdy v mysli úzkostně za vichru odúmlk,

z lad steny Meluzin v sen hudou dědině,

les Hýkal vyvrací k pověrám dětině,

strach skulí veřejí, mráz čiší ze všech děr –

ať aspoň ohřejí jeden se podvečer...

Mou chudou odúmrť – zpěvník a písánku –

zrak chudých slabikuj při matném kahánku.

Kdy k jaru burácí teplý jih oblevy,

ať v ohni krvácí závitek s popěvy.

Když vesna jásavé ladí se do noty,

hoď v oheň dumavé zápisy samoty!

Vzplá prkno umrlčí... náhrobní nápisy

plamínek umlčí, k popelu přimísí – –