LI. S nahotou v hadrech světem bloudit,

S nahotou v hadrech světem bloudit,

o sousto plakat z úrody –

ó, duše má to slyší štkáti

i hněv i nářek přírody.

Ne, ne, tak si to nemyslila,

když mateřsky nás podělí:

že jedno srdce v slzách tonout

a druhá budou ocelí.

Že jedna ruka štědrost její

v chvat lakotný má svítati,

a druhá z křehnoucích těch vrásek

jen žhavé kapky sbírati.

Že z tvorů všechněch na tom světě

jen člověk bude jediný,

jenž necítí, jenž nerozumí

ni pláči vlastní rodiny.