LI. Teď!

Teď, Pane, přijď, ó sladký hosti!

vše již jsem vymýtil,

co děsilo Tě v minulosti,

vše v lítosti jsem smyl;

jsem připraven – ó přijď, můj hosti!

Ty chvíle mého osamění,

když’s v dálce prodléval,

to marné všecko opojení,

ten žití karneval,

ty chvíle mého osamění.

Ret řeřavěl a srdce žhnulo

všech vášní požárem,

mé nitro v hloubi vypráhnulo,

jak žhavým sluncem zem,

ret řeřavěl a slunce žhnulo.

Z mých snů se nebe vytratilo

s tím dětství tajemstvím,

mně o jiném se ráji snilo,

já zhrd’ Tvým královstvím,

z mých snů se nebe vytratilo.

Ty plameny, jež opájely

mé srdce v bouřích orgií,

a vůně, jež je sešílely,

ty nebyly z Tvých lilií,

ty plameny, jež opájely.

Však setba naše nevzcházela,

žně naše nikdy nezrály;

a sklonila se hrdá čela,

a touhy naše plakaly,

že setba naše nevzcházela.

Jak poušť leh’ život do obzorů,

kde zoufalství jen kroužil let;

mdlý cestou, lítost ve svém zoru,

já navrátil se k Tobě zpět,

když poušť leh’ život do obzorů.

Nah blížil jsem se k Tvému stanu,

cár byl můj sněhobílý šat;

však Ty jsi viděl žár, jak planu

Tě z celé duše milovat,

když blížil jsem se k Tvému stanu.

Tys anděly slal v bílé říze

a lázní svatou obmyl’s mne;

mě oděl’s v roucho rajské příze,

než vejdu v síně hostinné,

Tys anděly slal v bílé říze.

Teď čekám Tebe, sladký hosti,

ó nechtěj ještě zdráhat se;

ó přijdi ve vší velebnosti,

ať umru v hrůzy úžase,

však u Tvých nohou, sladký hosti!