LI. VĚC JEDNA...

Věc jedna mě až zamrazila v duši:

já úřadu se vzdal, kde člověk mlčí

a tiše spraví, co mu spravit možno –

tu žurnály všech stran mě uvítaly,

prý důtky teď zas vezmu, práskat budu –

a přípis lichotivý do stavení

mi každý poslal (týden tomu není,

co pomejemi vtipů svých mě vláčel!),

bych tiskl u nich, slova že mám volnost,

i o bakšiši prý se dohodneme.

Což – chápu. Myslí: do druhých bít bude

a ne nám, novým chlebodárcům, v okna,

pro partaj může volavkou být cennou –

jak logika už je těch českých mozků.

(A roků pár je vidět v činné práci,

to značí – nic už se jim nediviti.)

Leč tohle sklíčilo mě: lidé čestní,

bez ambic kariéry v republice,

bez touhy po subvencích z tajných fondů,

dnů našich prostí pozorovatelé,

a se všech stran té domoviny naší,

ti přišli, psali: Těžko se nám dýše,

vzduch otráven a otráven i pramen

našeho bytí, prorada se stala

na duši dějin, za tu zradu vždycky

dějiny mstí se, je nám teskno, úzko

z dnů našich, o budoucnost svou se chvějem

a vy psát nyní nebudete moci,

neb, kam zrak padne, stojí paragrafy

a umlčí vás, jak by umlčely

i Husa, Havlíčka a Chelčického,

v dny naše kdyby přišli – – Ano, tohle

mě zmrazilo a mrazí v hloubi duše –

Jak je v těch našich Čechách zase smutno!