Libace.

Nech to jen! – Ti staří měli

mnoho pravdy ve svých zvycích,

ve svých mravech, vyzkusili

všecko, co být mohlo líp;

s démony a s bohy v stycích

utužilí dost se chvěli,

ale v posled ved’ je k cíli

lásky hlas anebo vtip.

Ukápli vždy trochu vína

v libaci těm děsným bohům

žárlivým na štěstí lidské,

kapky tyto – chtěl bych pít!

Supům v plen spíš nebo nohům

propadniž má duše líná,

vše mé snahy gigantické!

Teď chci pouze žít, jen žít!

A tak z plné číše svojí

kapek pár vylévám tiše:

Ereb zdráv buď, v asfodelu

nivy svaté Nirvany,

kdo tu žije, kdo tu dýše,

kdo tu zve se vítěz v boji,

v slzách dlaň si tiskne k čelu,

věnce vše když servány!

Co se zlého státi může?

V oběť něco bohům dáno

sobě v úkoj, utišení,

krátká radost, sladký sen!

Sečkejte! Již svítá ráno,

kol zřím samé bílé růže,

jedna vůně, opojení,

a v těch být chci pohroben!