Liberáli.

Nezná trní země širá,

s kterého se hrozen sbírá,

to zrak zdravý jasně zírá,

nešlechtěná, planá slíva

vždy jen plody trpké mívá,

a kdy plody sladké dal

planý stromek, liberál?

Víš-li, kdo jsou liberáli?

Lidé, jež by libé brali,

nelibé však jiným dali;

jsou to sobci tělem, duší,

ku pravdě a právu hluší;

liberála vida, křič:

„Pán Bůh s námi a zlé pryč!“

Liberáli, to jsou hoši,

nikdy nikde nelenoší,

svobodu prý nesou v koši.

Ano, volnost v koši mají,

komu však jí trochu dají?

Volnost chtí jen pro sebe,

nezbude nic pro Tebe.

Chceš-li volnost slova, skutků,

dojdeš u nich vezdy smutku,

uslyšíš hned smělou důtku:

‚Vy též chcete volně žíti?

Naše jest to vonné kvítí!

Poslouchejte ve všem nás,

my pak oblažíme Vás!‛

„Do duší svých si to vpište,

jenom naši vůli slyšte,

a vše svoje tužby tište!

Rcem-li, křída že je černá,

ač to lež jest pramizerná,

zvolejte hned: „Tak to jest,

liberálům budiž čest!“

Svoboda Vám plní ústa

z té však katolíkům vzrůstá

útrapa a hana hustá;

pícháte je jako vosy,

spíláte jim jako „bosí“;

katolík-li slaví sjezd,

zatínáte v kapse pěst.

Dlouho se Vám dobře vedlo,

bezpečně Vás neslo sedlo,

chutě se Vám pilo, jedlo;

dávali jste lidu sliby,

ovšem pouhé „sliby – chyby“;

mnohým zastřel zrak Váš prach,

prach Váš způsobil jim strach.

Už se jasní obloha,

bledne, mizí ubohá

Vaší hrozby mátoha;

poznává se v každé obci,

že jste všude pouzí sobci;

vidouce Váš mam a klam

nevolí už věřit Vám.

Ve vlastním už hyne kalu

sláva smělých liberálů,

nevzdává jim nikdo chválu;

skrývají tvář studem rudou,

pochod smutný sobě hudou;

šťasten z nich, kdo hledá kříž,

aby složil hříchů tíž.

Nikdo se jim klamat nedá,

z nich se mnoho sborků zvedá,

mělka jest jim jejich věda;

odhodlaným krokem stále

urputně se ženou dále,

kam je láká svůdný ďas,

kde jim kyne tučný kvas.

Pokrokáři, atheisté,

radikáli, anarchisté,

všeho druhu nihilisté,

liberálů vlastní dítky

na hlavy jim metou výtky:

„Zasloužený mějte žal,

my svou cestou jdeme dál!“

A tak všichni odrodilci,

polekaní provinilci,

motají se jako snílci.

Kéž jim svitne pravda svatá,

Kristem v církvi rozežatá,

a dá pravou svobodu

zkoušenému národu.

S Vámi my se neseperem,

rozžehneme slovem, pérem,

jasnou svíci v temnu šerém;

národ pozná Vaši šalbu,

odrazí tu slepou palbu,

Vámi rozeštvaná vlast

lží se nedá déle mást.

Tak-li královskému městu

k blahu chcete klestit cestu,

křikem lichých blahověstů?

Vícekráte národ drahý

přemoh’ svého blaha vrahy;

má-li národ v tento čas

soužen býti znova zas?

Miliony katolíků,

všimněte si toho ryku

víry prázdných odbojníků!

Neblahých se konců děsme,

před trůn Boží prosbu nesme:

„Vyslyš hlasy věrců Svých,

osvěť rozum tmářů zlých!“

Oh, Vy, mlčte o svobodě,

moudře suďte o národě,

s námi žijte v dobré shodě;

jenom svornost blaho tvoří,

nesvornost vše dobro boří;

činnost Vaše dělá slast

těm již hubí naši vlast.