Libuša. (I.)

Jak v zimní noci hvězdy na nebi,

tak hemžili se slavní rekové

po cestách vedoucích na Vyšehrad.

Byl slavný den, kdy dcera Krokova

na zlatém stolci sedíc soudila

o činech bohatýrských, konaných

po celý rok v končinách zemí všech.

U každé brány hradu svatého,

jichž sedm vedlo v širou krajinu,

stál v stínu šumícího stromu rek,

by hosta vítal slovem přátelským,

by slabému poskytnul pomoci,

by mečem zradu plašil od prahu.

U zlaté brány proti východu,

jež junné slunce vítá, Lumír stál

pod lipou, bílým květem posetou.

Sám Krok mu zlatou bránu odevzdal,

a ustanovil Truta hrdinu,

by strážcem byl u brány železné,

jež vzdorovala bouřím severu.

Dub mohutný rozkládal větve své

u oné brány záře modravé,

nad jejíž obloukem výr ohromný

svá křídla rozpínal, a žlutýma

co zlato očima, v nichž lidský um

se tajil, zlobně zíral v slunný den.

Trut opíral se o svůj velký štít,

bouř zvěstovalo jeho obočí,

neb strmou cestou k bráně vedoucí,

jel na vraníku Chrudoš, temný rek,

a vedle koně žena kráčela,

a skrývala svůj bledý obličej

do dlaní, které déle zadržet

juž nedovedly usedavý pláč.

Trut povznes’ nad ní mohutný svůj štít,

a jako vichr zazněl jeho hlas:

„Kdo je ta žena, a proč trýzníš ji?

Proč vineš jejích vlasů temný proud

kol ruky, která chránit měla by,

ne tupit ženu, bohů luzný tvor?

Pusť na svobodu bledou zajatou!“

Tak zvolá Trut, a Chrudoš směje se:

„Od které doby, Trute hrdino,

štít mohutný tvůj chrání nevinu

a krásu luzných, chvějících se děv?

Proč zapomněl’s na velký úkol svůj,

když na Sázavě vodě, tekoucí

kol šedých skal, jsi ženu uchvátil

a zavlek’ v skrýš, kde’s málo o to dbal,

že lesy lkaly jejím pokřikem?

Jak tenkrát ty, tak učinil i já

a nevydám svou kořist nikomu!“

Trut odpoví mu na to hněvivě:

„O, kéž bych v boj se s tebou pustit směl,

kéž nevázala by mne povinnost!

Jak potrestal bych mlatem drzou lež!...

Já v temných lesích bloudil, rostoucích

na ladném břehu vody Sázavy,

když úzkostlivý křik a volání

mne vyrušily z dum a myšlének.

Jak vítr letím k místu, odkud křik

a pláč a žalostivé volání

mi v ucho zní, a hle, co spatřil jsem:

skrýš vystavenou z šedých balvanů,

v ní lesních běsů neskrocený tlum,

jenž do tmy vleče ženu bělostnou!

Tu zamával jsem mlatem nad hlavou,

a bušil plnou silou ramen svých

do běsů, prchajících divoce,

a kvílících pod tíží pádných ran.

Pak vyvedl jsem ženu bělostnou,

jež nahé tělo halí v temný plášť

svých vonných vlasů, na břeh Sázavy,

a ona, sedajíc na kyprý mech,

mne k odpočinku zvala s úsměvem,

a promluvila hlasem přesladkým:

„Dík tobě, muži páží mohutných!

Věz, koho zachránila síla tvá:

Jsemť Sázava, a ladná voda ta

jest domem mým; můj choť jest Černoboh...

Ne láska uvedla mne bělostnou

na zlaté jeho lůžko; mocnější

než sami bozi, mračný osud jest.

Po boku chotě neznám radosti

a duše moje plna touhy jest!...

Dnes vynořila jsem se z chladných vln

a pletla v tmavé vlasy divizny,

a žalovala hvězdám trýzeň svou.

Tu vyvrh’ nepřátelský, tmavý hvozd,

jenž přece mojí vláhou pájí se,

roj lesních běsů, chlípných, divokých...

Ó, jak ti odplatím tvou odvahu?

Buď stříbrný můj dům též domem tvým!

Pojď se mnou v jasnou tůň a přebývej

na věky se mnou, láskou blažený!“

Tak děla bohyně, a kladla mi

na hlavu věnec z květů třpytících

se jako bílá pěna Sázavy...

Já ale vstal a mlčky odcházel;

mne nevábila krásná bohyně,

zář hvězdnější mi duší zářila,

já zpomínal na ženu lepější...

Po mnohých dnech, po bojích krvavých,

jež podstoupil jsem proti nestvůrám,

zas vrátil jsem se k břehům Sázavy.

Byl večer juž a hvězdy svítily,

a měsíc ozařoval stříbrně

sluj šerou ze šedivých balvanů,

jež čněly z vod jak výspa strmící.

Před slují zuřil v kole tmavý vír

a plnil jemným deštěm její hloub,

a měsíc měnil jasné krůpěje,

jež nocí letly v perle zářivé;

les divizen tam kvetl vysoký

a bledé zlato květů houpalo

jak drahé kamy vzdušné světlušky,

a cosi jako mlha bělavá

tam míhalo se, mísíc smutný hlas

v rej prchavých a šplounajících vln.

Mne vábilo to sluje tajemství,

ten truchlý zpěv, ten přelud mlhavý,

já řeku přebrodil a přeplul vír.

„Ó Trute!“ zazněl náhle sladký hlas,

a z hloubi sluje blížila se mi

má tmavovlasá bílá bohyně.

Jak byla bledá, smutná, nyjící!

Jak chvěla se, když takto mluvila:

„Já mnoho, Trute, mnoho trpěla

od oné doby, kdy jsi odešel

bez slova lásky, pohrdaje mnou.

Věz, pod svým srdcem chovala jsem plod,

plod lásky Černoboha chmurného.

To dítě kulo zradu v lůně mém;

když spala jsem, tu prozradilo vše,

o čem jsem v bdění snila, celý den...

Tak dozvěděl se choť, že láskou mru,

že po tobě jen toužím, Trute můj,

a rozzuřen nad mojí nevěrou,

rozsápal nehty bílá ňadra má

a vyrval zrádné dítě z útrob mých...

Já zšílela tou krutou bolestí

a kletby mojí neodvratná moc

mé dítě zachvátila neblahé...

Mou kletbou zapadlo v ten černý mrak,

jenž plouží se nad navou bezslunnou,

a dřímota, ta bytost bez tvaru,

mu kojnou jest, a neurčité sny

jsou jeho potravou, a netopýr,

ta stvůra Černoboha, druhem jest

nešťastné bytosti, již pod srdcem

jsem nosila, já lásky zbavená,

já vlastní kletbou sama prokletá!“

Tak v hvězdné noci lkala bohyně

a vnořila se v pěnu chladných vln...

Ty vidíš, Chrudoši, že neschvátil

jsem žádné ženy, a že drze lhal,

kdo opak tvrdil, nebyl’s-li to sám,

jenž vymyslil tu křivou o mně zvěst!“

Tak mluvil Trut, a Chrudoš na to děl:

„Co je mi, Trute, po tvých podnicích?

Já nestarám se o tvé bohyně.

Jdi s cesty, dej mi vejít do hradu,

sic zkusíš mého meče břitký hrot!

Jakého strážce má to Libuša,

jenž od bran bohatýry plaší jí,

když vzácnou kořist nesou jí co dar?“

Trut sebou ale nehne, jako dub

na prahu stojí s čelem hrozícím.

„Já znám tě, Chrudoši, znám tvoji zlost,

a darem tvým Libuša pohrdne,

pro násilí nemá než nenávist,

a proto, Chrudoši, dím naposled,

pusť na svobodu bledou ženu tu,

sic odženu tě mlatem od prahu!“

Tak zvolá Trut a zvedá silnou zbraň;

tu zamyslí se Chrudoš, temný rek,

pak pustí dlouhé vlasy zajaté

a vrhá temný pohled na Truta.

„Ty zpomeneš si, Trute, na ten den,

kdy ustoupil jsem hrdým vzdorům tvým!“

Tak hrozí Chrudoš, oře bodaje,

a spěchá větrem branou vysokou

do prostranného hradu nádvoří.

Trut vezme bledou dívku za ruku.

„Jsi volna,“ praví jí, „pojď do hradu,

tam odpočineš si, a povíš pak,

kde otec tvůj, a kam tě vésti mám.“ –

V tom zazní celým hradem jásání,

neb Libuša se zjeví pod lipou

a stoupá volně k stolci zlatému.

Jak bílá hvězda svítí šerem lip,

jak bílé mlhy vlají závoje,

jak bledé zlato vlasy tekou jí

na vonná roucha stříbrem protkaná,

a bezedný, jak ohvězděná noc,

je velkých očí tmavý, svatý div.

Když usměje se, podobá se líc

junnému slunci, které nad hory

se vynoří z bledého úsvitu;

když promluví, zní sladce její hlas

a mohutně jak záchvěv zlatých strun

pod božskou rukou pěvce proroka.

Jak sosna stojí přímá, vysoká,

u prostřed děv svých, vyšší o čelo

nad všechny ostatní... Teď pozvedne

své bílé ruce, z kterých line zář

jak z luny, větev lípy ulomí

a spojíc oba konce utvoří

z ní věnec, sladkým květem hvězděný;

a sestry její, Kaša hrdinná,

a Tetka vezdy snivá, nyjící,

na stolci usednou o stupeň níž,

a kynou rukama, by přistoupil

blíž zástup bohatýrů nadšených.

A Kaša takto k mužům promluví:

„Ó muži silných paží, vítejte!

Vám zdar na zlatém hradě otců mých!

Juž hlásejte své činy hrdinné,

by za odměnu věnec zelený

se zaskvěl tomu reku na skráni,

kterému Libuša jej přisoudí.“

Tu rozstoupí se bohatýrů dav,

a Domoslav se stolci přiblíží,

a klaní se, a takto počíná:

„Buď sláva ti, ó kněžno vznešená,

ty bílá hvězdo, květe zázračný!

Lesk tvého jmena plní celý svět,

a hudba jeho zní až v končinách,

kde světlo nebes hasne věčnou tmou...

Věz, Libušo, že jsem ti příbuzen,

neb v žilách proudí Lechova mi krev,

a k vůli tomu dali přednost mi

ti bohatýři, shromáždění zde,

ne k vůli činům, jež jsem vykonal;

ty nezaslouží pocty takové,

vší velikosti, věz, že postrádám,

jen vůle moje, kněžno, velká jest...

Jsem vládcem v Tatrách, hrdě strmících,

a jmeno mého otce, Druhan zní.

Dům zlatý vystavil si otec můj

a osadil jej jasným křišťálem,

tak svítí nocí v šírou krajinu,

jakoby hvězdami byl posetý;

a modrá voda teče kolkolem,

a javorové lesy zdvihají

svá šumná temena až do oblak,

a hází husté stíny na náš dům,

a sílají nám ptáků milý zpěv

do zlatoskvoucích síní bludiště.

A za lesy se hory budují,

a za horami vyšší hory zas,

tak modré jako blankyt nebes sám,

a čela jejich věnčí bílý sníh,

a Runa, nebetyčná obryně,

jest strážkyní nesmírných pokladů,

jež bozi spásy uložili v klín

těch krásných hor, jež domovem mi jsou.

To nikdo neví, kněžno vznešená,

co zlata skryto v skalách tatranských!

Vždyť každý potok, jenž se temení

zpod nakupených v lesích balvanů,

a všechny řeky, všechny bystřice,

jež z ňader Tatry tekou, žehnané,

v svém písku zlato valí blyštící,

a zasáhneš-li šípem koroptev,

neb jeřabici mezi jalovcem,

tu zlatá zrnka najdeš v útrobách

těch ptáků, když tvůj posvěcený nůž

je zbožně chystá k tiché oběti

pod starý dub, jenž šeptá v soumraku,

neb pod javor, jenž sluncem směje se...

Vlast moji nyní znáš, ó Libušo;

slyš milostivě další moji řeč...

O Runě zmínil jsem se obryni,

nuž, seznej blíže její osudy.

Kdekoli Runa kráčí, bohyně,

tam roste ryzí zlato v šlápějích,

jež noha její ryje v tvrdost skal,

a každý kámen, jehož dotkne se,

ten mění v zlato hmotu bezcennou.

Já v letních nocích často vídal ji,

jak na temeni Tater seděla,

jak na svém stolci, kněžno, sedíš ty.

Své bílé nohy v řece koupala,

jež plání spěchá, řítící se s hor,

a čelem sahala až do nebes,

a hvězdami si vlasy věnčila,

jež jako požár nocí svítily;

zas jindy ryla nehty bledou tvář

a bila pěstmi ňadra sněhová,

neb krutě odňal osud děti jí,

a žalujíc jak z jara kukačka,

na bozích žádá syny ztracené,

a lesy naše klaní čela v prach

a lidi jímá bledolící strach,

když hromným hlasem Runa zapláče,

když rozzuří se bolem zoufalým,

když ruka její horou zatřásá,

jak mladá dívka keřem květoucím,

až balvany se řítí s rachotem

do klína temných lesů v dolinách!

Však marně zuří její zoufalost

jak v zrádné sítě polapená zvěř,

neb neuprosná nava nevydá,

co do věčné pohřbila jednou tmy...

Nuž, deset synů kvetlo v naději

kol Runy v zlatém domě v podzemí,

a Runa smávala se blaženstvím,

a její smích hřměl jako vodopád,

a srdce její rostlo pýchou tak,

že hrozilo, že prsa rozpoltí,

a Runa stoupala na hřbety hor,

a chlouba její k hvězdám duněla,

když s chlumů zavolala v šírý svět:

„Kdo vyrovná se z bohů synům mým?

Tak silni jsou jak horské bystřice,

jež hromem letí s příkrých úbočin!

A krásní jsou ti moji rekové

jak mladé duby v záři večera,

a hrdí jsou jak Tater orlové,

jež k slunci nese bohovzdorný let!“

Tak chlubila se často bohyně,

a roznítila v prsou synů svých

vzdor rouhavý, který je zahubil...

Na chlumu hory, která do nebes

se chmurně noří, velká vatra plá

a v jejích plamenech dlí stále Čas,

ten nejstarší všech bohů, největší,

ten všeho pramen, všeho jistý hrob,

jenž byl a jest a bude na věky;

před jeho dechem bozi chvějí se,

a svaté jeho vatře blíží se

jen tajuplné ony bytosti,

jež zahaleny šerem odvěkým

osudu závoj tkají mlčíce...

V své pýše pravili si synové

neblahé Runy jednou po lovu:

„Kvas strojme z ulovené kořisti,

a boží vatra budiž ohněm nám,

při kterém upečem’ své jeleny.“

A se smíchem se brali na horu

a blížili se vatře posvátné;

při pohledu na matky sudice,

jež kolem vatry mlčky kráčely,

dech tajil se jim sice úžasem,

přec ale sáhli rukou rouhavou

po plamenu, jímž světy rodí se.

A vatra vzdmula se, a sudice

pozdvihly ruce svoje kamenné,

a synům Runy náhle zdálo se,

že sesula se hora strmící

a že je pochovává v balvany.

Tak krušily je pěstě kamenné,

a vichr zaburácel divoce

a roznes bílý popel po světě –

to bylo vše, co Runě zůstalo

z desíti synů pyšné naděje...

Můj otec sebral popel po horách

a postavil jej v zlaté nádobě

na skálu, kterou Runa miluje,

neb stavívala synů kolébku

na její témě, mechem porostlé. –

Tři noci na to zachvěl se náš dům,

a tato slova hřměla vichřicí:

„Zde vezmi za odměnu za svůj čin

klíč pokladů mých, skrytých v hlubinách!“

A síní zamihlo cos bělavě

jak ruka ohromná, a zlatý květ

na stole hořel rudým plamenem –

klíč ku pokladům skrytým v hlubinách...

Vše to, co nyní tobě povídám,

co dítě juž jsem slýchal u ohně

za dlouhých večerů, když venku mráz

a řvoucí vichřice hvozd hubily,

a šeří vlci vyli ku hvězdám;

však více ještě duši jímalo,

co matka moje, předouc u krbu,

nám dětem vykládala žasnoucím:

Jak Čech a Lech kraj nový hledali

pro děti své a jejich potomky,

jak rodných bohů zlaté obrazy

na plecích odnesli, jak nalezli

kraj žírný, osudem jim určený.

A vždy a vždy má mysl těkala

v ten za horami dálný, žirný kraj,

kde příbuzný mi lid se usadil,

a touha vidět jej se zmocnila

mé mladé duše... Pozděj’ slýchal jsem,

jak moudrý Krok, tvůj otec, soudil lid,

jak Nivu pojal, ženu velebnou,

jež k němu z končin přišla zázračných,

kde věčné světlo vládne, nikdy noc

svým černým křídlem slunce nezatmí,

jak oblak sněhotřpytných labutí

ji na Vyšehrad nesl posvátný,

zpěv sladký lije v noční tišinu...

To vše jsem slýchal s velkým podivem;

a jednou v lese s otcem slídíce

po stopě mohutného medvěda

ku skále přišli jsme, kde podivné

si mušky zlaté hnízdo stavěly.

Jak okřídlené jiskry míhaly

se mušky v slunci, pily květin pel

a vracely se v dům svůj bzučíce.

Ten dům byl s velkým umem vystaven

a sladká z něho vůně dýchala,

a vznášela se lesem daleko.

Div mušek tak můj otec vysvětlil:

„Když Niva třetí dceru zrodila,

jež Libuša se zove, cítila,

že hlava její obestřena mhou.

Chce rukou zlaté vlasy pohladit,

však sotva bílou dlaní zavadí

o krásné čelo, rozplyne se mhla,

a zlatých mušek třpytící se roj

vylétne z čela šumem lahodným,

a vrhne se na běloskvoucí květ,

jenž v noci napadal co vonný sníh,

na znamení, že věštka zrozena,

tak čistá jako sněhu bělostnost,

tak svatá jako slunce zlatá tvář,

duch hluboký jak blankyt nebeský...

A proto že ty mušky vytryskly

jak paprslek ze čela Nivina,

kde povstaly co o Libuši sny,

proto se nazývají včelami,

a proto má je v úctě všechen lid...“

Od oné doby, kněžno Libušo,

tvé jmeno utkvělo mi v paměti,

a choval jsem je jako drahý skvost

tak hluboce ve srdce úkrytu,

že nerozlučně srostlo s bytostí

mou vlastní, a když nyní přišel čas,

kde ženu pojmout touží duše má,

tu obrátil jsem směle kroky své

ku Vyšehradu, nad nímž vysoce

tří velkých sluncí zář se rozlévá,

a největší z tří sluncí zázračných,

chci v náruč strhnout, tebe, paní má! ...

Já vím, že z reků velkých vyvolit

bys mohla muže tebe hodného,

však uvaž dlouhý lásky mojí sen,

a pomni velkých v Tatrách pokladů,

k nimž chovám zlatý klíč, a zpomeň si,

že pokrevenství blízké pojí nás,

můj lid a tvůj že sbratřen od věků!

A nezasluhuji-li ještě dnes,

by větev lípy skráň mi věnčila,

ó uhlídáš, že jsa tvým manželem

tak velké činy v světě vykonám,

že úžas zbudím lidí budoucích!“

Tak mluvil Domoslav; ryk ohromný

se rozlehal po celém nádvoří,

když skončiv mlčel, ždaje odpověď;

a jak když vichr klasy rozčeří,

že pole jezeru se podobá,

tak rozvlnil se zástup přítomných,

jen Libuša na zlatém stolci svém

jak dříve nepohnutě seděla,

a zářila jak slunce posvátné...

Hluk utichl, a hudbou dojemnou

byl její hlas, když takto mluvila:

„Mne zlaté tvoje hory nevábí,

a moc a sláva v srdci nebudí

ni stínu ohlasu! Já miluji

svůj lid. Ta láska plní duši mou,

pro jinou lásku místa nenajdu.

Já v tobě vítám bratra milého,

však nemluviž mi více o svých snech,

chci volně žít, a v sňatek nevejdu.“ –

Tak mluvíc obrátí se k zástupu

a kynouc věncem zvolá s úsměvem:

„Hle, bledou děvu vede statný Trut;

mluv, příteli, odkud ji přivádíš?

Rci, jaký boj jsi pro ni bojoval?“

Tu ozývá se Chrudoš temný rek:

„Ta děva, kněžno, jest mou kořistí,

já povím ti, jak jsem jí vydobyl...

Věz, že jsem mnohý rok a mnohý den

po šírém světě bloudil hledaje

to štěstí, které stále prchalo

mi s cesty jako v lese plachá laň.

Však jednou stalo se, že na večer

jsem lesem bloudil, temným, hlubokým –

a tam jsem našel posléz štěstí své.

Pod starým dubem člověka jsem zřel,

jenž bledý potácel se smrti vstříc,

byl kmet to schřadlý, s lící uvadlou.

Když zahlíd’ mne, tu na mne zavolal:

„Kdokoli jsi, sem ke mně přistup blíž.

Když doušek čerstvé vody podáš mi,

za odměnu ti svěřím tajemství,

jež mnohý draze by mi zaplatil!“

Já podal vody a kmet posilněn

mi těmi slovy splnil daný slib:

„Netaž se po mém rodě, člověče,

rod můj mne vyvrh’, a já prokletý

bez krovu, bez přístřeší, bez bratra

jak vyhnanec se toulal po světě.

Mne nikdo nezval, abych ohni blíž

si zased’, nikdo nepodal mi chleb,

a nežádal, bych děti požehnal,

než na novo se vydám na cestu.

Les tmavý, zvěří opuštěná skrýš,

to jediný můj byt byl po leta...

Tak bloudícího zanesl mne krok

můj unavený jednou k Otavě.

Na vrchu vysokém, jenž ve vodách

své paty koupá, prastarý stál hrad.

Les tmavý ploužil se až pod okna,

a staré sosny, temné, dumavé,

do vlhké síně pnuly větve své

jak obrů roztažená ramena.

Kdo hrad ten vystavil a obýval,

zvěst o tom mlčí. Bledí duchové

jej obletují jako mohylu,

a jejich pláč zní lesem příšerně.

Já doufal, že dům prázdný naleznu,

však přede mnou se usídlil v něm muž,

a jmeno toho muže Chobol zní.

Jak mne, i jeho zapřel vlastní rod

pro krev, vylitou rukou rouhavou.

A Chobol v hradě žil jak dravá zvěř,

před jeho zjevem chvěl se celý kraj,

a žádná loď po křivé Otavě

bez platu kolem plouti nesměla,

neb s chlumu vrchu válel balvany

a krušil jimi stromy, lidi, zvěř...

Ten večer, když jsem k němu zavítal,

byl onen večer lidem posvátný,

kdy narození slunce slaví se,

kdy světla znova navrácený bůh

po zemi chodí, dveře nechaje

za sebou otevřeny do kořán

blahého ráje, jehož odlesk pak

co zlatá záře padá zemi v tvář...

Sníh ležel kolkolem, a tuhý mráz

jak úpír mízu stromu v lese ssál,

tma byla všude, pouze v hradu plál

jak rudé slunce oheň veliký,

a zápasil jak s běsy se stíny,

jež ve všech koutech síně vězely.

Před ohněm dumal Chobol o vraždě.

Když zahlíd’ mne, jak ze sna probuzen

se zachvěl, kynul mi, bych přistoup’ blíž,

a šeptem takto ke mně promluvil:

„Tři noci juž, co oka nezavru,

mne děsí v chodbách hrozná příšera,

je neurčitá jako smrti stín,

chci vyskoumat, jaká to nestvůra.

Dnes rozdělal jsem oheň veliký

a naházel v něj čarné kořání,

co k sobě bludné duchy přiláká,

a omamuje bledé příšery.

Pojď se mnou do tmy za mohutný sloup,

to odvahu dá člověku, když ví,

že srdce lidské bije na blízku.“

A sotva že nás ukryl sloupu stín,

v síň vešla velká, šerá vlčice,

a přímo k ohni vyjíc běžela.

Div netušený zrakům zjevil se:

U ohně spadla k zemi šerá srsť,

a bledá žena, krásná, vysoká

tam stála s očima tak tmavýma

jak zimní noc, plnýma divých snů.

Hled její plachý těkal po síni

a bílé ruce hřála nad ohněm.

Čím dál tím více zmocňoval se sen

těch plachých, divých očí vlčice,

až v spánek klesla těžký, hluboký.

Tu vešel Chobol, pozved’ vlčí srsť,

a kynul, bych s ním vyšel ze síně.

U brány hradu v pravo stojí dub,

před dubem balvan leží omšený.

„Odval ten kámen,“ Chobol velí mi,

a když jsem poslech’, zela přede mnou

jak hrobka temná, úzká prostora.

Tam vrhl Chobol srsť, já přivalil

zas kámen poslušně, pak opět v síň

jsme spolu vešli k spící vlčici;

a Chobol nahou její krásou zpit

ji budil ze sna divým líbáním.

Jak střela vyletěla, temný blesk

jí z oka šleh’, však Chobol držel ji

tak pevně jako řeku krutý mráz.

„Jsi moje,“ pravil, „nepustím tě víc.“

A oči její tmavé hledaly

po šeré síni odhozenou srsť,

a bílé její ruce halily

sníh nahých ňader cudně kšticemi.

„Jsem tedy tvá,“ mu posléz pravila,

a opět vkrádal hluboký se sen

v ty divé, plaché zraky zvířecí,

a ústa její ze sna šeptala:

„Juž déle lesem bloudit nebudu?

Dej pozor, muži, abych nikde srsť

svou nenašla, kterous mi zrádně vzal!

Jsemť, muži, tedy tvou! A věnem mým

jsou všechny ty nesmírné poklady,

jež vídala jsem v lesních doupatech

a v slujích podzemních se třpytiti

jak hory z hvězd, jak proudy paprsků.

A pokud po boku ti budu dlít

co žena, majíc lidskou podobu,

zbraň nepřátel tě žádná nezraní...“

Zrak Chobolův jak požár zazářil,

juž hltal duší všechny poklady,

o kterých žena ze sna mluvila.

Já ale prchal ještě v onu noc

od hradu, v jehož tajuplných zdech

se divý sňatek slavil Chobolův,

neb uhod’ jsem, že sdílet tajemství

s tím mužem nebezpečí velkou jest...

Čas plyne rychle, drahná léta juž,

co událo se, co ti sděluji.

Jsem jist, že Chobol zlatem naplnil

těch nekonečných kobek bludiště,

jež od hradu se táhne k Otavě.

Nuž, nyní víš mé celé tajemství.“ –

Tak mluvil ke mně starý onen muž

a zemřel na to brzy pod dubem.

Já ale spěšně kroky obrátil

ku křivé Otavě a našel hrad,

kde Chobol v manželství žil s vlčicí.

Byl večer juž, když jsem tam dorazil;

u krbu v síni velké seděla

na křesle vytesaném z kamene

ta dívka, kterou vidíš před sebou,

a předla, hledíc mlčky do ohně.

Na otázku, kým jest, tak odpoví:

„Kdo nezná bohatého Chobola?

Jsemť jeho dcera, dítě jediné;

máť moje sluje Nynva jako já.“

A předla dál; když nit se přetrhla,

od ohně ke mně vzhledla s povzdechem.

„Jest za našimi lesy ještě svět?“

Tak táže se, a já jí vylíčil,

co na svých potulkách jsem uviděl,

a ona naslouchá, a plachý zrak

se noří hloub a hloub do zraků mých;

pojednou ale vstane, ukáže

na okno, kterým zmírající den

se vkrádá do síně, a zašeptá:

„Hle, otec s matkou z lesa vrací se,

ukryj se rychle, on tě usmrtí!“

Já viděl vlčici a Chobola;

na ramenech měl Chobol velký štít,

ten naplněn byl zlatem zářícím

a drahými všech barev kameny,

a žena jeho před ním kráčela

jak jedle štíhlá, plachá jako laň.

Když přišli k bráně, sedla vlčice

na balvan pod dub, zahloubala se

do myšlenek a zadívala se

do černých lesů kolíbajících

své vrcholky pod hradem hluboko.

A Chobol zlato v bráně vysypal

a s prázdným štítem v les se navrátil,

by opět naplnil jej poklady.

Když byla sama, Nynva vlčice,

tu přisedl jsem pod dub vedle ní,

a vzal ji za ruku a promluvil:

„Což nestýská se v úzkém domě ti

po lesích, které konce nemají?“

A ona vzhledla na hvozd šumící,

nad nímž se skvěla hvězda v soumraku,

a vzdychajíc mi takto odpoví:

„Jak těžký sen to vězí v paměti,

že nebyla jsem někdy člověkem,

že ve hvozdě jsem žila jako zvěř,

a mocná touha stále v srdci vře,

by onen čas se zase navrátil.“

„To není sen,“ jí na to odpovím,

„ty bylas druhdy šerá vlčice,

srsť tvoje leží zde pod balvanem.“

Po těchto slovech Nynva vyskočí,

zrak hoří divoce a příšerně.

„Ó muži,“ zvolá, „muži podivný,

dík tobě za to slovo, které mne

jak z těžkých snů probouzí k životu!“

A mezi její řečí odvalil

jsem těžký kámen, objevil tu srsť,

již Chobol někdy tam byl uschoval,

a Nynva vyjíc na ni vrhne se,

srsť těsně k jejím údům přilehá,

a Nynva padá v staré zakletí.

V tom okamžiku, když co vlčice

se k lesu brala, zjevil Chobol se,

štít opět plný maje pokladů.

Zbled’ jako mrtvola, když uviděl,

co s ženou stalo se, po noži sáh’,

štít plný zlata k zemi řítil se

a Chobol pádil, by mne usmrtil.

Já ale ušetřil mu dlouhý boj,

šíp můj pronik’ mu prsa vzedmutá,

vždyť nechránil jej déle žádný čar,

když po boku mu žena nedlela,

a táhlým hrdlem duše prchala

a vyletěla ústy řvoucími,

a lkajíc ptáky lesu plašila...

Teď vrátil jsem se opět v hradu síň;

na krbu rudě uhlí zářilo,

a tmou se bělel Nynvy obličej.

Já ved’ ji k oknu, z lesů temnoty

hlas její matky, šeré vlčice,

k nám vnikal příšerný jak Morana,

a velká hvězda lila jasnou zář,

a zrcadlila v temné krvi se,

jež z prsou tekla reka Chobola.

Tu Nynva na kolena vrhla se:

„Jsem tvou, můj pane, se mnou čiň, co chceš,

já ukážu ti všechny poklady,

jež nakupeny leží pod hradem.“

Tak vydobyl jsem velké bohatství,

a odvezl je na svůj dávný hrad,

jenž Motol sluje, a ta dívka zde

jest Nynva krásná moje zajatá;

jak dar ji vezmi vzácný z ruky mé.“

Tak končil Chrudoš, smělý, temný rek,

a zasmušeně zvolá Libuša:

„Ó Chrudoši, jaká to odvaha,

že v prostřed bohatýrů chlubíš se

tak podlým činem, hodným zlosyna!

Lesť jen a zráda, hrubé násilí

ti pomáhaly při tvých podnicích.

Čin takový, jaký jsi spáchal ty,

ten nevěnčí se věncem lípovým!

Jen hanba podílem jest lupičů!“

Tu zařve Chrudoš jako divý tur:

„Kdo dal ti, ženo, právo souditi

o činech rukou mužů konaných?

Své podniky jen proto hlásal jsem

zde před tebou, bys jasně viděla,

že síla u mne jest a odvaha,

bys nahlédla, že déle potrvat

juž nemůže ta věru směšná hra,

již provádíš všem mužům k potupě!

Já mnoho viděl zemí dalekých,

a všude mužům vládne zas jen muž,

pro kratochvíl je žena stvořena,

pro ukojení chtíčů bouřlivých!

Vstaň se stolce, kam sám teď zasednu!“

Po dvoře ticho bylo hluboké,

neb úžas mění lidi v kameny,

a kněžna vstane hrdě se stolce,

a zahalí do bílých závojů

líc zářící jak luna na nebi,

líc smutnou jako bledá Morana.

„Zde stojí stolec prázdný,“ klidně dí,

„nechť na něj vstoupí ten, jejž zvolíte.

Já slabá žena jsem. Mně zdálo se,

že pouhou láskou vládnout možno jest,

já myslila, že silou největší

ta láska jest, a byl to klamný sen.

Vy vidíte, že vládnout neumím,

neb nedovedu víc – než milovat...“

Po těchto slovech zahřmí jako bouř

křik přítomných, a každý zvedá zbraň

nad hlavou Chrudoše, jenž nepohnut

na místě stojí, jako černý mrak.

Tu zazní hromem Trutův velký hlas:

„Ku branám Vyšehradu zlatého!

Po stezkách jako zmije plouží se

dav ozbrojených přátel Chrudoše!“

A mžikem pádí všechno ku branám,

a brzy zazní mečů bušení,

a děvy Libušiny naplní

hrad bědováním, tlačí kolem ní

se jako holubice při bouři.

Však kněžna stojí klidná, vznešená,

a jako slunce září svatá líc

jí bílým, stříbrotkaným závojem,

a velká slza s oka kane jí

a zasvítí jak hvězda na nebi,

a tichým krokem kněžna vystoupí

na hradbu vysokou a otevře

naproti bojujícím náruč svou,

tu labutí, tu cudnou, čarovnou,

a takto zvolá hlasem přesladkým:

„Nač bojovat? Nač prolévati krev?

Vždyť ustupuji! Muže vyvolte!

Já odejdu a žehnat tomu chci,

jejž zvolíte na stolec otců mých!“

A mžikem ukončen jest divý boj,

zbraň padá z rukou mužů zuřivých,

mír vrací se na zlatý Krokův hrad,

jen Chrudoš třímá ještě těžký mlat,

jen v jeho srdci bouří ještě hněv

a bledolící závisť hlodá jej,

a rozzuřen, tak laje spojencům:

„Proč váhati? Proč boje vzdáti se?

Což bojíte se ženy? Hanba vám!

Vy třtiny, jimiž vítr prázdných slov

dle libosti si hraje, hanba vám!

Zde vizte, jak tu modlu skácím v prach,

jež v osidla vás lstivě lapila!“

A smělým krokem kněžně blíží se,

a Libuša upírá velký zrak,

ten hluboký, jejž nelze vyskoumat,

v němž světlo nebes s nocí pojí se,

na škubající, zbledlou jeho tvář,

a Chrudoš její velebností jat

se zachvěje a mráz mu tělem jde,

a couvá pomalu, jak divá zvěř

před velkým ohněm couvá zmatená.

Třikráte zvedá rukou rouhavou

meč proti čelu, na němž sídlí duch,

a třikrát přemůže ho její zrak,

ten velký, plný snů a paprsků...

A hlava jeho k prsoum kloní se,

strach jímá srdce jeho divoké,

strach nepochopitelný, ohromný,

a Chrudoš zavyje jak šerý vlk,

a prchá z hradu jako proklatec,

a Nynva, bledá jeho zajatá,

ta vzpřímí se, jakoby střásala

sen těžký se sebe, pak upírá

na stopu do prachu, již jeho krok

tam zanechal, svůj smutný, plachý hled

a sleduje ji jako lovčí pes...

Tak volným krokem vyšla z brány ven

a zmizela, jak v noci zmizí stín...

A kolkolem se ticho rozkládá,

div jímá ještě srdce veškeré,

Trut ale, strážce brány severní,

tak promluví ku kněžně vznešené:

„Ó Libušo, boj skončen zázrakem,

když z čisté duše tvojí lásky proud

tak svatě vytryskl, však srdce všech

jest ponořeno v bolu hlubokém,

nad slovem, které vyšlo z tvojích úst.

Ty dále soudit nechceš juž svůj lid!

Ó Libušo, ty nesmíš odejít,

a zanechat nás v krutém nesváru!

Ty víš, že osud sám, že bohové

pro blaho tvého lidu určili,

bys zaujala stolec otců svých...

Jsem přítelem tvým věrným, ty to víš,

byl mužem jsem juž silným, když tvá máť

tě porodila, Niva velebná,

a od té doby, co tě otec tvůj,

můj druh, do náručí mé položil

jak děcko třídenní, od doby té

jsem neznal povinnosti světější

než chránit tebe silou veškerou,

než milovat tě víc než celý svět.

Nuž, přítel ten ti praví, Libušo,

že odejíti odsud nemůžeš...

Kdo ale ví, jak dlouho bohové

ti ponechají věrnou radu mou?

Kdo ale ví, jak dlouho bohové

tu sílu ponechají páži mé,

jež bojovat chce vezdy pro tebe?

Kdo uhodne, kdy mračná Morana

mne schvátí v navy bezeslunný klín?

Ó Libušo, kdo pak tě chránit má,

až bohatýrů, kteří strážci ti

jsou u bran Vyšehradu, nebude

juž víc? Mou radou proto, kněžno, slyš!

Jdi, usedni na zlatý stolec svůj,

buď dále paní naší vznešenou,

však po tvém boku ať zasedne choť!

Buď dále láskou lidu vládnoucí,

však muže síla buď ti podporou!

Ne darmo mluvil k tobě Domoslav

o sňatku! Bozi sami vnukli mu

to slovo, které k tobě promluvil!“

Tak končil Trut, a v nebes výšinách

hrom zaburácel silou takovou,

že zdálo se, že klenba blankytná

se dolů bořila na žirnou zem,

a hrom když utich’, zaburácel zas

jak vichr shromážděných mužů křik:

„Buď dále naší paní vznešenou,

však po tvém boku ať zasedne muž!

Ty slyšelas, že bozi tomu chtí!

Vol mezi námi, dcero Krokova!“

Jak květina, když vichr zlomí ji,

na zlatý stolec klesla Libuša,

pak pozvedla svou hlavu, spanilou

jak zora jarní, zahleděla se

do modrých nebes, a tak mluvila:

„Proč nemohu, o bozi, sestoupit

se stolce toho, na nějž osud vrh’

mne slabou dívku? Avšak setrvám!

Já o tom snila projít životem

tak volná jako vítr nivami,

vy určili jste jinak, bohové,

buď vůle vaše, já se podrobím.“

Ta slova muži slyší s jásotem,

a kněžna halí v závoj opět líc,

a podepírá se o sestry své,

o Tetku povždy snivou, nyjící,

o Kašu moudrou, silnou, hrdinnou.

A sestry mužům rukou kývají,

by odešli, a tito poslušní

ze dvora odchází, a každému

vře v hloubi srdce smělá naděje,

že Libuša jej zvolí za chotě...

A Vyšehradem ticho zavládne.

U sedmi jeho bran ti mužové,

jež Krok za strážce hradu svatého

byl ustanovil, ve stínu stromů bdí,

a ve dvoře pod lipou šumící

na zlatém stolci sedí Libuša,

a sestry její, pohrouženy v žal...