Libuša. (II.)

Noc temnomodrá zemí zavládla

a zahalila v stíny Vyšehrad;

u brány železné se rozléhal,

šum dubu, v nějž se mísil tichý pláč,

to plakal Trut, když takto rozjímal:

„Teď přišel tedy neblahý ten čas,

o němž jsem v strachu sníval po leta!

Muž usedne na stolec vedle ní.

Já pro ni nebudu než cizincem,

jen upomínkou na minulé dny,

a lhostejně se od mne odvrátí,

by slunnou tváří na něj zářila...

A přece jedině jsi plnila,

ó Libušo, mou duši blaženstvím,

zjev žádné druhé ženy nevnikl

do mého nitra, tys jen svítila,

ó hvězdo, pustou tmou mé samoty!

Já viděl vzrůstat tě, a vznášet se

tak vysoko, že povždy zdálo se,

že žádná ruka lidská nesáhne

tak vysoko, by rušila tvůj let!

A nyní chýlíš křídlo svoje v prach,

bys žila jako žena pozemská,

a mne vyvolil krutý jakýs bůh

za nástroj, bych ti k tomu poradil!“

Tak plakal Trut, a hlavu opíral

o šumícího dubu silný peň.

Tu zdálo se, že luna vychází,

tak zaproudilo světlo noční tmou,

a před Trutem se kněžna zjevila;

jak ranní mlhou světlo východu,

tak zářily jí vlasy závojem,

a hlasem sladkým k němu mluvila:

„Ó Trute, nejdražší můj příteli,

hle, k tobě přicházím, když odnikud

mi rady není ani těšitel!

Bol hluboký mé sestry skličuje,

a není v celém hradě nikoho,

jenž zapomenuv zájmu vlastního,

by pamětliv byl těžké úlohy,

již osud vložil v slabé ruce mé...

Kde najdu muže, jenž by o můj lid

tou láskou dbal, jak někdy moudrý Krok,

můj drahý otec, druh tvůj milený?

Kde je ten muž, jenž nikdy sílu svou,

ten velký bohů dar neznesvětil,

krev lidskou nikdy v boji neprolil?

Jen takovému svěřím Vyšehrad!“

A mezi tím, co takto mluvila,

Trut polykal své slzy násilně,

a odpověděl s klidnou rozvahou:

„Ty sama, dcero moje, řeklas to,

kde je ten rek, jenž krve neprolil?

Já otevru ti bránu železnou,

na bílý kůň svůj sedni zázračný,

jeď v širou, nekonečnou krajinu,

taž každého se, koho bohové

ti v cestu pošlou, ba i zemřelých

se taž, již pod mohylou dřímají –

kdo odpoví ti na tu otázku?“

Tak mluvil Trut a Libušina tvář

se náhle vyjasnila úsměvem:

„Já věděla, ó Trute,“ odpoví,

„že moudrost tvoje radou bude mi!

Kdo jiný poskytl by pomoci,

než Niva, matka moje velebná,

jež pod vysokou dříme mohylou?

Nuž, otevři mi bránu železnou,

a přiveď bílého mi koně sem.

Já třikráte obejedu mohylu,

a třikrát drahé jmeno zavolám,

své drahé matky, Nivy velebné,

ta odpoví na moji otázku!“

Tak Libuša radostně zvolala

a upírala temný, čarný zrak

na bělotřpytnou hvězdu severní,

jež nad železnou branou zářila,

toť byla hvězda Nivy velebné.

A Trut poslušně spěchal pro koně,

a cestou sobě takto hovořil:

„Buď klidné, srdce, v prsou mohutných!

Co žádáš víc než pro ni krvácet?

Vždyť vidno přec, že osud vede ji.“

Tak konejšil Trut duše nepokoj

a přived’ koně k bráně železné,

pak otevřel veřeje dokořán,

a jako oblak vznášel bílý kůň

se lunnou nocí v širou krajinu;

jak hvězdy jeho oči svítily,

a hříva měkká, dlouhá, zářící

jak krásné ženy vonné kadeře,

mu splývala až k zlatým podkovám.

Trut hleděl s klidným srdcem za koněm;

bylť oř ten darem Nivy velebné,

a pocházel z těch krajin zázračných,

kde věčné světlo svítí, z krajin těch,

v nichž Niva sama byla zrozena,

a věděl Trut, že nikdy nebezpéč

se kněžně přiblížiti nemůže,

když na něm jezdí, neb před smrtí svou

mu byla Niva ještě žehnala,

a šeptala mu čarná slova v sluch,

a zavěsila světlý drahokam,

jenž v sobě tajil sílu chránící,

mu kolem šíje krásně ohnuté.

Kůň vznášel se jak oblak prchavý,

a Libuša se ohlížela kol,

a vlhké její oči ssály noc,

tu tichou, lunnou, plnou zázraků

do hlubin svých, a v duši věštkyně

se ozývalo cos jak šeptání,

jak vání velkých dějů budoucích,

a tušila, že rozřeší se dnes,

v té noci ještě osud veliký,

a hlava její k prsoum klesala

a ze rtů linula jí modlitba,

by bozi přijali ji za obět,

by všechno utrpení určené,

pro onen lid, který jí drahým byl,

na její bedra bozi vložili...

A když pak vzhůru k nebi hleděla,

tu utrhla se hvězda zářící

z řad sester svých a dolů padala,

jak nebeského stromu zlatý plod.

Čím níže padala, tím vzrůstala,

až náhle jako slunce vzplanula,

a v plápolu modravých paprsků

se objevila Niva velebná.

Tu rozevřela kněžna náruč svou,

by objala ten drahý, jasný stín,

však Niva před ní plaše prchala

a kynula jí rukou průhlednou,

by sledovala hvězdný její let.

A lunnou nocí stále prchajíc,

svou dceru vedla Niva velebná

až na úpatí nebetyčných skal,

jež v nedosáhlou dálku táhly se.

Tam ale náhle v noci zmizela,

jak bludička, jež shasne úsvitem,

a Libuša tak nocí žaluje:

„Ó máti moje, Nivo velebná,

proč k těmto stěnám zaved’ mne tvůj stín?

Ty skály povždy byly záhadou

všem smrtelným, jen orla smělý let

nad chmurné jejich chlumy vznesl se;

co bozi za ně skryli, neuhod’

a neuhodne žádný smrtelník,

vždyť v lůno jejich cesta nevede.“

Tak žalovala nocí Libuša,

však náhle zamlčí se podivem:

před zrakem jejím v luny záplavě

sluj zeje, jako tlama ještěra,

a cestou, vedoucí do bezedna,

blesk měsíce se míhá jako had.

Tu vzplane duše velké věštkyně

jak požár šlehající v nebes tvář:

„Ó bozi,“ zvolá, „vůle vaše buď!

Vy slyšeli jste vřelou modlitbu,

již nocí sýlala jsem nadšeně.

Ta cesta vede v chmurnou navu snad?

Vy přijmete co obět za můj lid,

můj život, který vaším darem jest?“

A bez meškání koně pohání,

by v sluj ji nesl tmavě zející...

Oř dlouho zdráhal se, pak vešel v hrob,

v němž kroky jeho duní příšerně,

kde vítr vzdychá, pláče, lká a mře,

by znova dul, kde s vlhkých, černých stěn

dešť k zemi padá dutě zvonící...

A na konci té chodby hrobové

se bělá světlo stále rostoucí,

a brzy zpozoruje věštkyně,

že bělá se tak východ z bludiště...

To nejsou pláně navy mrákotné,

co udivené zraky její zří!

Dol zelený se rozprostírá v dál,

síť stříbrná vod tiše tekoucích

jej ovlažuje, stáda bohatá,

tu bílých koní, tam brunátných krav,

po lukách bloudí pestře květoucích,

a vonná pole v dáli vlní se,

a stromy kolíbají poklady

svých zlatých plodů v záři měsíce.

A jeden z nich až k nebi vyrůstá

a vpouští v lůno země opět zas

své těžké větve, plné ovoce,

a tvoří takto stínuplný dům,

pod jehož střechou klokot slavíka

se ozývá a kosů sladký zpěv,

a šumícími jeho stěnami

blesk měsíce se do vnitř prodírá,

když noční vánek lehce sčeří je.

Teď zašustily větve listnaté,

a vysoká, velebná postava

se vynořila náhle v jasnou noc:

Muž v tmavém rouše stál před Libušou,

o dlouhou hůl se těžce podpíral,

a hlava byla květy věnčena,

již pestře rostou u vod bublavých;

tvář jeho ale lidská nebyla,

tvar její mohútného tura byl,

však na čele sídlila velebnost,

a z očí velká duše svítila,

a poznala Libuša vnuknutím,

že Veles před ní stojí, mocný bůh,

jenž stáda chrání svatou rukou svou.

A s koně skočíc, zadržela dech:

a klaněla se před ním hluboce,

a Veles mluvil hlasem velikým,

jenž odrážel se od skal jako bouř,

a těmi slovy vítal Libušu:

„Buď zdráva, děvo zraků zářících!

Jak dlouho čekám na tvůj příchod juž!

Ty spásu neseš, žehnán buď tvůj krok!“

A Libuša se kloní ještě níž,

a rety její v zmatku šeptají:

„Já marně pátrám po smyslu tvých slov...“

Bůh Veles na to takto promluví:

„Od doby nepamětné, pradávné

já vyvolil si tichý tento dol

za příbytek, a málo jenom kdy

do zlatých dvorců nebes zavítám,

bych s bohy hodům zased’ za stoly,

bych s nimi kráčel v síně z oblaků,

kde vonné kvítí v kupách modrá se,

jímž blahé ruce bohyň sypají

báň nebeskou, jež nad zemí se pne,

kde zelená se bejlí veškeré,

jímž bozi pokrývají země tvář,

kde v slunci hory ledu třpytí se,

jímž z mraků bouří temné věštice.

U břehů tiše tekoucích zde vod

svá stáda pasu, a když k večeru

za mraky spěje slunce vševidné,

tu vstoupám vzhůru na vrcholy skal,

jež nachem věnčí loučící se den,

a kynu slunci pozdrav poslední,

pak zapěju si píseň, na kterou

mi hromem odpovídá ozvěna,

a vznáším se zas’ dolů povlovně,

a útlé panny vlasů zelených,

jež přebývají v jasných pramenech

skal zubovitě k nebi strmících,

ty vrhají se za mnou s vlnami

vod padajících střemhlav v údolí,

pak vyhoupnou se z tůně stříbrné,

a zpívajíce, reje provádí,

a spájí duši moji rozkoší...

Však jednou, když jsem seděl na chlumu

těch skal, jež obkličují údolí,

sen přemohl mne, a když zbudil jsem

se z dřímoty své hluboké, tu zřím,

ruch podivný že nocí panuje.

Na temných mračnech střelci jezdili,

po krajinách a horách vysokých

se hnali s luky, s stromy, s balvany;

za nimi řítily se střelice,

a zeměplazi, kteří v hlubinách

se rodí po tmě, táhli v zápětí,

a vichr hnal tu divou směsici

naproti kmitajícím nebesům.

Já, podiven, se tážu duše své,

co znamená as běsů výprava?

V tom zaslechl jsem tento rozhovor:

„Kam spěcháš!“ zvolal starý lesní běs

na lepotvárnou, divou střelici,

jež uhánějíc šípy brousila,

a takto zněla její odpověď:

„Ty tážeš se, o běsi loudavý?

Chcem napraviti staré bezpráví!

Nač ponechati světlým bohům moc?

Bůh temný, starší boha Svaroha,

Noc s bohem temným panovala juž,

když světlý bůh se v život probudil;

když nesčíslných očí zlatý zrak

se rozbřesk’ mu v hvězd slavné rojení,

tu spatřil boha temného a děl:

„Kdo jsi?“ A ten mu odpověděl: „Bůh.“

Bůh Svaroh na to potopil se v tůň

vod odvěkých a temných jako noc,

z vln světorodných těchto peřejí

na povrch velký křemen vynesl,

a sklenul z něho světa oblohu,

pak rozraziv ji mocnou rukou v půl,

tak pravil hrdě bohu temnému:

„Juž u konce tvá vláda bezměrná,

buď spokojen, že ponechám ti půl

té oblohy, již celou stvořil jsem.“

Po těchto slovech božským čelem svým

o zářící zavadil oblohu,

a jako v létě stříbrný se dešť

na zemi lije z šedých oblaků,

tak vytrysk’ liják jisker ohnivých

hned z oblohy, a z každé jiskry té

se zrodil světlý bůh neb bohyně.

Voj blahých bohů zpěvem zajásal,

a poprvé od svého stvoření

při zpěvu tom se země zachvěla

tou nepochopitelnou radostí,

jež Vesnou sluje; úsměv zelený

šleh’ tváří její dosud brunátnou,

a nesčetnými květů zrakoma

se zahleděla v modrá nebesa,

odkud je neodvrací nikdy víc...

A temný bůh to světla vítězství

zří okem zasmušeným, postaví

svůj stolec na oblaka severní,

a bije čelem o oblohy půl,

jež jemu ponechána za podíl.

Tu prší temnou nocí běsové,

a od té doby v stálém zápasu

a v boji bez konce se měříme,

jak tobě dobře povědomo jest!

Však nyní sbírá síly veškeré

bůh temný k boji, jenž snad poslední.

My proti světlým bohům táhneme,

nám chce se vydobýti nebes ráj,

my krví světlých bohů ukojit

chcem záští staré jako samý svět.

Nechť zhyne světlo, nechť zas zavládne

noc svatá, nerušená, prastará!“

Tak mluví lepotvárná střelice,

a lesní běs, jenž němě naslouchá,

dub vyrve mohútný a vrhá se

v směs temných bohů, nový spojenec.

Já ale spěchal bohy varovat

a burcovat je ze snů blažených.

Bouř tmavých křídel běsů hučela

juž k branám nebes neostřeženým,

a moře očí záštím planoucích,

se valilo na samý ráje práh.

Já zařval turem, a můj velký hlas

se nesl nekonečným prostorem,

a světy zachvěly se leknutím.

Hned chopí každý z bohů zbraně se,

seč neslýchaná, nikdy vídaná,

zem pokrývá i nebe padlými.

Krev valila se v proudech nesmírných,

hrom burácel svým hlasem kovovým,

až bohy ohlušil i běsů voj,

a celé nebe otvíralo se

a záplavy chrlilo ohnivé.

Dech nestačí, bych vše ti pověděl,

co bohové i běsi podnikli

v tom boji, který nemá rovného!

To jenom věz, že běsi podlehli,

že pršeli jak v létě hustý dešť

tři dlouhé dny, tři noci k tomu též,

na zem, jež bez ustání úpěla,

když přemoženi na ni padali,

a zoufale své spáry zaťali,

v tvář její trpělivou, posvátnou.

Dnes ještě chová stopy oněch dnů

na povrchu, vždyť každé dítě ví,

že všechny nenadále dolíky

na nivách, s nebe padající voj

zlých běsů matce zemi zaryl v tvář...

Však nejen běsi s hrůzou nesmrtnou

boj onen zachovali v paměti,

i mnohý z bohů zasmušuje se,

když zpomene na smutný onen den,

a Slunce nejvíce, syn Svarohův.

Když ze sna zbudil jej můj hřmící hlas,

tu spěchal letem v světlodštící dům,

kam zlaté svoje koně zavírá,

by nezaběhli v prostor bezměrný,

co on svou svatou hlavu noří v klín

své matky, aby nových nabyl sil.

Nad jeho oře není silnějších,

jich řehtání se nebes prostorem

jak letních hromů rachot rozléhá,

když zadupou, tu nebem zatřesou,

a ženou-li se s vichrem o závod

po bílé dráze chvějících se hvězd,

tu pokrývají prachem celý svět.

Ty koně Slunce zapřáhlo v svůj vůz,

a deštíc jasné střely, letělo

v tlum nejhustší bojovných nepřátel.

Ti před ním prchali, jak před vichrem

sníh letí v bouři v hustých kotoučích,

a bohatýrská jeho odvaha

boj rozhodla pro bohy příznivě.

Však v okamžení, když již vracelo

vůz k branám nebes Slunce vítězné,

v tom okamžení sebral síly své

bůh temný, prchající s vojem svým,

a vrazil dlouhé kopí obrovské,

jež od východu v západ sahalo,

vší silou v Slunce, s vozu strhl je,

a prchal s kořistí svou na zemi.

Bez vlády svaté Slunce trčelo

na dlouhém kopí, které temný bůh

do země zarazil, a zlatá krev

se lila z rány Slunce v černý prach...

Tma vládla nebem, bozi zoufali,

a matka země řvala v nebes tvář

o pomoc jako utýraná zvěř,

neb vlasy její, hvozdy zelené,

ty zahořely ihned plamenem,

a modré vody v dým se měnily,

a letěly, motýly obrovské,

ku tmavým, osiřelým nebesům,

a hory, skály roztály jak sníh,

a tekly jako slzy obrovské,

po žhavé její tváři zmučené...

Žal nesmírný se zmocnil bohů všech,

když trýzeň matky země viděli,

skok jediný, a všickni octli se

u kopí, na němž Slunce trčelo,

a rázem přelomili silnou žerď,

a k nebi vrátili se se Sluncem...

Tak na zmar přišla běsů divá zlosť.

A země znova v úsměv rozkvětla,

a zlatá krev, již Slunce zronilo,

ta vnikla zemi v tmavé útroby,

a země počala, a zrodil se

jí syn, a ze strachu, by běsové

jej nezavlekli do tmy bezedné,

dal Svaroh skalám, hradícím ten dol

zde, v nedostupné růsti útesy,

a země syn byl v ruku moji dán.

Jak vlhá hrouda, dlouho, po věky,

na ňadrech země ležel nepohnut,

a v dlouhém snu mu matka šeptala

své vlastní, dávné sny, jež prosnila

pod vlnou nepohnuté pravody,

než z její tůně vynořila se,

o zašlých pokoleních obrovských,

pak o tajemstvích, která vyčetla

z hvězd, kterým věčně zírá v světlý zrak,

a posléz o té slasti beze dna,

jež celou její bytost pronikla,

když první vykvětla z ní rostlina...

A jednou probudil se polibkem,

jejž slunce na čelo mu nadechlo,

a povstal. V páži síla obrovská

se hlásila, a v hlavě myšlenky

se rojily; jak blyskavice dřív

jen zahrály, však brzy vyšlehla

mu v duchu moudrost jasným plamenem,

a všechny matky země staré sny

mu táhly duší šumem dávných vod...

A ramena se u výš zvedala

a srdcem jeho touha zavládla

po bohorovných činech velikých,

když zpomínal na boje prazvířat

v těch slujích, z kterých ohně šlehaly –

pak ale opět oko zvlhlo mu,

když zachvěl se při něžné zpomínce

na první onen sladkovonný květ...

A zlaté slunce s nebe zvolalo:

„Sny svaté dlouho kolíbaly tě

a vnikaly jak teplé paprsky

do žirné nivy velké duše tvé,

kde v skrytosti myšlenky klíčily,

jež vzešly teď co přebohatá žeň.

Buď jmeno tvoje, synu, Přemysl,

buď velkým bohatýrem moudrosti,

a nikdy neprolívej ruka tvá

krev člověka, ba tvora žádného!“ –

Na skalách slétaly se sudice,

vzduch chvěl se velkým jejich voláním,

a takto Přemyslovi věštily:

„Z nás mluví osud, který silnější

jest bohů všech, a starší nežli svět.

Boj bohů světlých s bohy temnými

juž nikdy více neobnoví se,

jen v srdci lidí svár ten potrvá,

a časem vzplane mezi národy.

Zlost běsů ústy reka temného

pohaní děvu, čistou, vznešenou,

ta vnikne v tiché tvoje údolí,

ó synu země, moudrý Přemysle,

a pojme-li tě, reku, za muže,

pak bude šťasten její lid, neb ty

mu veliký dar onen přineseš,

jejž slunce Tobě dá a matka zem.

Tím darem silný bude její lid,

až v boji napadnou jej národy!...“

Tak na skalinách pěly sudice,

a slunce vrhlo na zem zlatý pluh

a zlaté jarmo, dary převzácné,

a Přemysl hned jarmo položil

na silné šíje turů pasoucích

se na luzích a zapřáhl je v pluh.

Ryl brázdu hlubokou, a jeho máť

hned z vlhkých ňader žito vydala,

jež ihned v slunci v zlato uzrálo.

A údolí mé brzo změnilo

se v ráj, kde zlatá pole poklady

svých klasů vlní jako jezera.

Však v srdci syna Slunce, Přemysla,

plá bez přestání touha nesmírná

po oné děvě, o níž sudice

mu pěly, budoucnost mu věštíce,

po onom lidu, který spasit má...

A ty jsi přišla, děvo vznešená,

ty vyvolená samým osudem,

ty luzná spáso reka Přemysla!...

Ó hleď ten bílý oblak, který sem

se nese k nám, ten kryje Přemysla.“

Tak končí Veles, stáda chránící,

a Libuša se kolem rozhlíží,

na vonná pole vánkem zvlněná,

na stromy, které sázel Přemysl,

na stáda, hlasu jeho poslušná,

na celý bohy žehnaný ten kraj,

kde štěstí přebývá a svatý mír, –

a takto z hloubi duše rozjímá:

„Ten svatý mír, to štěstí beze chmur,

ty dary vzácné pluhu zlatého,

to vše se lidu mému dostane,

když uvedu Přemysla v Vyšehrad.

Jak ráda dávám výhost zlatým snům

o volnosti, za cenu takovou!

Chci sestoupit se stolce věštího,

chci prostou ženou být, jak jiné jsou,

juž nechci více k hvězdám vzlétati,

když vůle bohů za mne určila...

Ó zajisté že bílý oblak ten

kol jeho těla stkali bohové,

bych nezemřela náhlým úžasem.

Jest Přemysl snad stvůrou ohyzdnou;

kdo ví, snad hlava jeho tuří jest,

jak Velesova hlava obrovská,

sto rukou snad mu z těla vyrůstá,

by všemi zrna sil do hloubi brázd...“

A třikrát zachvěje se Libuša

a třikrát bledne velkým úžasem,

však nedbá strachu vlastní duše své,

a upírajíc oči na oblak,

jenž před ní stojí, sejme zlatý kruh,

jejž někdy na prst Niva velebná

jí byla vsadila, a hodí jej

v sloup bílého, hustého oblaku.

„Já s tebou snoubím se,“ tak zašeptá,

a z oblaku zní jásající zpěv

jak hejna skřivánků, a Libuša,

tvář halíc v závoj svůj, tak promluví:

„Já odcházím, a jestli bohové

náš sňatek schválili, pak nalezneš,

ó muži, po mé stopě zlatý dům,

jejž vystavěli moji otcové!“

Tak dí a sedá na kůň zmatená,

a Veles, mocný bůh, jenž chráncem stád,

ten uvil rychle z klasů zelených

pro skráně kněžny věnec bohatý

a vložil jí ho tiše na hlavu,

již před ním při loučení skláněla.

A když se zlatých vlasů dotekly

ty plné klasy, ihned dozrály

a zářily jak zora úsvitem,

jenž na východě kmítat začínal...

Kůň bílý šerem letěl s Libušou,

a v ňadrech jejích plálo nadšení,

a zdvíhala své ruce k nebesům,

a žehnala ten drahý širý kraj,

a z věnce z klasů zrna pršela,

a stébla vyrůstala ze země,

a nové klasy na nich kývaly

a uzrávaly ihned zázrakem

a tvořily pruh zlatý za kněžnou

až v samé Vyšehradu nádvoří,

až k stupňům stolce, který pod lipou

jak slunce svítil ranním přísvitem.

A z osení, jež takto povstalo,

jak oblaka se hejna skřivanů

v výš vznášela, a zpěvem jásavým

vše ze sna budila, a s podivem

zřel každý na ten zlatých klasů pruh,

a všichni spěchali na nádvoří,

kde Libuša na stolci uprostřed

svých dívek stála, s věncem na hlavě...

A mezi tím co jela úsvitem,

skal temných hradba spadla vysoká,

a dol, v němž Přemysl byl vyrostl,

se sloučil takto s krajem ostatním,

a Přemysl vystoupil z oblaků

a velký, krásný, kráčel po stopě,

již zralé klasy zlatě tvořily,

a vešel v okamžiku v Vyšehrad,

když slunce v plné slávě zaplálo,

a Libušu a stolec světlem svým

jak nachem polilo; a nad hradem

se duha sklenula, když jeho krok

na dvoře před stolcem se zastavil.

Tu vstala Kaša, věštím vnuknutím

jak bleskem dotknuta, a zvolala:

„Hle manžel, jejž si kněžna zvolila!

Hle muž, jejž bozi posýlají nám,

by vládl nad námi jak někdy Krok!“

Po těchto slovech podala mu číš,

by uvítala jej, a Přemysl

do medoviny hodil prsten svůj,

jejž Libuša na sňatku znamení

mu byla podala, pak vrátil číš...

A kněžna vidouc nyní, že to muž,

jejž osud k blahu lidu vyvolil,

se stolce k němu naklonila se

a zašeptala hlasem přesladkým:

„Buď vítán, choti, v domě otců mých!“

Tu vypukl lid v jásot nesmírný,

a bohatýři jati nadšením,

do štítů meči svými bušili,

a všichni přivítali Přemysla...

A zlatou branou, u níž Lumír stál,

do dvoru vjeli tuři Přemysla

a vlekli těžce zlatý jeho pluh,

a Přemysl vystoupil na stolec:

„Hle,“ zvolal, „jaký tobě nesu dar,

ó lide, milovaný Libušou!“

V tom okamžení zem se rozstoupla

a vatra velká v dvoře vzplanula,

a Trut uchvátil v jednu ruku mlat

a držel druhou do vatry svůj meč,

pak bušil mlatem v rozžhavený kov

a rázem utvořil z něj radlici.

Tu bohatýři s velkým jásotem

své meče po něm v pluhy měnili.

Tak zvučel Vyšehrad po celý den

do padající noci ranami,

a takto used’ moudrý Přemysl,

jejž země byla v ňadrech chovala,

na zlatý stolec vedle Libuše,

již Niva, dcera světla, zrodila.