Libušin saud.

Ai Wletawo, če mutiši vodu,

če mutiši vodu strebropienu?

za tie lutá rozwlaiáše búra

sesypawši tuču šíra neba,

oplakawši glavy gor zelených,

vyplakawši zlatopieskú glínu?

Kakobych iáz vody nemutila,

kegde se vadita rodná bratry,

rodná bratry o diediny otnie.

Vadita se kruto mezu sobú,

lutý Chrudoš na Otavie krivie,

na Otavie krivie zlatonosnie,

Staglav chraber na Radbuze chladnie,

oba bratry, oba Klenovica

roda stara Tetvy Popelova,

ienže pride s pleky s Čechovými

w sieže žirné wlasti pres tri reky.

Priletieše družná wlaštovica,

priletieše ot Otavy krivy,

sede na okence rozložito

w Lubušinie otnie zlatie siédle,

siédle otnie, svietie Vyšegradie;

bieduie i naricaie mutno.

Když sie slyše ieiú rodná sestra,

rodná sestra w Lubušinie dvorie,

sprosi kniežnu utr Vyšegradie,

na popražiu ustaviti pravdu,

i pognati bratry ieia oba,

i suditi ima po zákonu.

Káže kniežna vypraviti posly

po Zutoslaw ot Lubice biélé,

idieže sú dúbraviny unie,

po Lutobor z Dobroslawska chlemca,

idieže Orlicu Labe pije,

po Ratibor ot gor Krekonoší,

idieže Trut pogubi saň lutu,

po Radovan ot Kamena mosta,

po Jarožir ot bred wletorečných,

po Strezibor ot Sazavy ladny,

po Samorod se Mže strebronosné,

po wše kmety, lechy i wládyky,

i po Chrudoš i po Staglaw bratry

rozvadiema o diediny otnie.

Kda se sniechu lesi i wládyky

w Vyšegradie – (w Lubušinie siédle;)

prokný stúpi rozenia-dle svégo,

stúpi kniežna w bielestvúcí rize,

stúpi na stól oteň w slawnie snemie.

Dvie vieglasnie dievie (u niei stastie)

vyučenie vieščbam Vítiezovým.

U iednéi sú desky prawdodatné,

u wteréi meč kriwdy karaiúcí.

Protiw ima plamen prawdozviesten,

i pod nima svatocudná voda.

Poče kniežna s otnia zlata stola:

„Moji kmeté, lesi i wládyky!

se bratroma rozrešite prawdu,

iaže vadita se o diediny,

o diediny otnie mezu sobú.

Po zákonu viekožizných bogów

budeta im oba wiedno wlásti,

či se rozdielita rownú mierú.

Moji kmeté, lesi i wládyky,

rozrešite moie výpoviedi,

budetieli u vás po rozumu.

Nebudetiel’ u vás po rozumu,

ustavite ima nový nález,

kýby smiéril rozvadiená bratry.”

Klaniechu se lesi i wládyky,

i počechu ticho govoriti,

govoriti ticho mezu sobú,

i chváliti výpoviedi ieié.

Wsta Lutobor s Dobroslawska chlemca,

ie se tako slovo govoriti:

Slawná kniežno s otnia zlata stola!

Výpoviedi tvoie rozmyslechom,

seber glasy po národu svému.”

I sebrastie glasy dievie súdnie,

sbiérastie ie u osudié svaté,

i dastie ie lechóm provolati.

Wsta Radovan ot Kamena mosta,

ie se glasy číslem progledati,

i viečinu provolati w národ,

w národ k rozsúzeniu na snem sboren.

„Oba rodna bratry Klenovica,

roda stara Tetvy Popelova,

ienže pride s pleky s Čechovými

w sieže žirné wlasti pres tri reky!

smiérita se tako o diediny:

Budeta im oba wiedno wlásti.”

Wstanu Chrudoš ot Otavy krivy,

žleč se iemu rozli po utrobie,

trasechu se lutostiú wši udi;

machnu rukú, zarve iarým turem:

„Gore ptencem, k nim-že zmija wnori,

gore mužem im-že žena wlade!

Mužu wlásti mužem zapodobno,

prevencu diedinu dáti prawda.”

Sta Lubuša s otnia zlata stola,

vece: „Kmeté, lesi i wládyky!

slyšeste zdie poganienié moie;

sud’te sami po zákonu prawdu.

U nebudu vám súditi svády.

Volte muža mezu sobú rowna,

kýby wládl vám po železu (krutu).

Diewčié ruka na vy k wládie slaba.” –

Wsta Ratibor ot gor Krekonoší,

ie se tako slovo govoriti:

„Nechvalno nám w Niemciech iskati prawdu;

u nás prawda po zákonu svatu,

iuže prinesechu otci naši

w sieže – – (živné wlasti.)”