LIBUŠIN SOUD.

Tak vidím Libuši – hle, na svém hradě stojí,

je noc, sny věštecké se ve hlavě jí rojí –

a ona k oné hvězdě vzhlíží,

jež nad Čechami z půlnoci se hříží,

ta hvězda rudá, Marse zjev,

a požár to a čerstvá krev,

a šepce: „Hvězdo budoucnosti,

co ve tvém prudkém svitu hostí

se proroctví, co bojů, klání, muk,

jež vytrpěti má můj vnuk!...“

Ó, jestli zřela Libuše kdys tak

v ten od západu valící se mrak

a hvězdu chvějnou, živou v něm

plát prudkým, rudým paprskem,

jak zvolala pak: „Hvězdo, ty, ó dál

nes touhu mou, můj odkaz, ideál

až tam, kde odkrývajíc kdysi

své čisté rysy

plát budeš na bojiště, popraviště,

kde muž svou ocel o val vrahů tříště

umírat bude – naději tu krví svou si koupí,

že nový hrdina tu v jeho místo vstoupí,

a muži padnou-li či odhodí své zbraně,

že žena, dítě půjde v bitvu za ně – –

až, jasná hvězdo, nade Prahou vzplaneš

a nad zrozeným novým lidem staneš!

Tam, jasná hvězdo, sestup se své výše

a do té mladé hrudi přelévej se tiše,

ať silou lví a láskou lvice dýše!

Pak, jasná hvězdo, můžeš zapadnout –

je skončena ta tvoje dalná pout,

pak obrodíš se v srdcí milionech

a hřímat budeš v jasných písní tónech

na slavnost zrození a ku vzkříšení –

co bylo vyhnanství a otroctví, již není!“

Ó, hvězdo – přijde čas, kde náš je ideál?

Však zatím plaň nám, hvězdo, dál a dál!

Ať lid náš novou číši muky pije –

Kdo věří, žije.