Libušino lože.
Tvé čelo pálí horečně
a ruká tvá se chvěje,
a zrak tvůj divě zeje
a hledá cosi kol.
Ty před svou matkou ukrýváš
taj jakýs duše na dně,
však ona pozná snadně,
že nosíš v srdci bol.
Když měsíc tíhnul k západu
a kohout budil spící,
mne našel ještě bdící
jak večer – z rána zas.
A když jsi povstal na loži:
„Zdař Bůh, má dobrá máti!“
Však dobře bylo znáti,
jak zachvěl se tvůj hlas.
„Hle, jarem opět zmládnul svět,
tam venku tak je milo,
tam všecko květy bílo
a hlučno písněmi.
Jdi v pole, háj, jdi ku břehu,
kde teplé slunko hraje,
tam každá bolest taje,
i tvá tam oněmí!“
„Ach odpusť synu bludnému!
Já nechtěl, drahá máti,
tvé dobré srdce rváti,
sám trpět chci jak muž.
Já mněl, že vezmu v chladnou zem
svůj divoký žal k sobě,
a se mnou v tichém hrobě
že zmlkne brzy juž.
Pak na tom našem hřbitově
bys někdy přišla ke mně
a zulíbala jemně
můj rov tam nastokrát.
Však já ta drahá ústa tvá
i skrz tu hlínu vřele
bych cítil na svém čele
jak nebeský dech plát.
Já slýchal kdys, že v hlubinách,
tam na dně Vltavině
jsou zlaté zámky, síně
na věky pohřbeny.
Tam z drahokamů zářné zdi
krov z velkých perel nesou,
a uvnitř bílé třesou
se stříbra plameny.
A jantarová podlaha
zvuk každý tiše stlumí,
jen voda sladce šumí,
a zvoní krůpěje.
Tam slunce sotva zabloudí,
a svity bledé luny
tam zní jak harfy struny,
kdy van v ně zavěje.
A prostřed zámku třpytného,
tam ložnice je panny,
strop z vodních růží tkaný
a stěny z lilií.
Z nejčistší pěny záslonou
tam bledé světlo vchází
do bílé z mušle vásy,
kde v květ se rozvijí.
A prostřed z peří labutí
tam malé lože stojí –
však oko mé se bojí
ten překročiti práh.
Jen ve snu někdy nahlédnu
v tu svatyň čisté krásy,
v níž mladá žena hrá si,
neb tone v libých snách.
Toť dívka nad vše líbezná –
toť Libuše je kněžna,
tak růžová a sněžná,
ne z ženy zrozená.
Vlas černý temnou ručejí
jí s hlavy volně padá
a líbá bílá záda
a plná ramena.
A její rety šeptají
cos jako píseň touhy –
to den ji nudí dlouhý,
jejž tráví samotna.
A její náruč rozpjatá
se ku objetí vine,
však marně léto mine
i zima mrákotná.
Mne přání mučí nezbytné;
jen jednou v zemské pouti
jí v loktech spočinouti,
nechť zahubí mne tak!
Jen jednou žhavě její úst
se tknouti růžných květů,
bych měl i z oněch retů
ssát jed a zemřít pak!“
A smuten spěchá ku břehu.
Tam drobné vlnky dole
se v hravém točí kole,
a zas se dají v běh.
Nač k srdci tiskne ruku svou?
A jeho líce bledá
co úzkostně tak hledá
ve kruhu vlnek těch?
Teď z důli vyvřel šumný vír
a bílou pěnou kropí
své unikavé stopy
a v šíř se rozplývá.
A drobných jisker tisíce
se na povrchu honí
a každá vlna roní
tam světla zářivá.
To jistě jakýs tajemný
se obřad koná v hloubi,
to kněžna snad se snoubí
tam s novým milencem.
On v její sladké náruči
ráj najde blaha plný,
jej měkké, něžné vlny
čarovným uspí snem...
„A já tam v důl, ač nevolán,
se přece vloudím zticha,
nechť soka mého pýcha
můj zkusí divý hněv!
Dřív neustanu, ruka má
až divoce jej schvátí,
oh, jak se budu smáti,
až uzřím jeho krev!
Jej uchopím a mohutně
v dál hodím nehostinnou,
tu hlavou mrtvou, sinou,
i trup ten neživý.
Pak v loktech kněžny opojím
se rozkoší a blahem,
na její srdci drahém
ráj najdu zářivý!“
A zmizel v středu hlubiny.
Tam drobné vlnky dole
se v prudkém točí kole
a zase letí ven.
A ticho... řeka pojednou
své tiší temné dumy
a jenom zlehka šumí,
jak hýčkala by v sen.
Však náhle divě zastená
a do temna se chmouří
a její vlny bouří
a hučí z hlubin všech.
A jako šelmy příšerné
se vztekle rvou a sápou,
a mohutnou svou tlapou
chtí zdrtit skalný břeh.
A jedna vlna surová
se ze dna vzhůru valí,
a bílého cos halí
svou dračí perutí.
To bělostné je rameno,
a siné, bílé čelo,
toť úbělové tělo
bez dechu, bez hnutí...
A na břehu tam usedá
si lkajíc, stará žena,
rukama lomí, stená
a vlasy sobě rve:
„Oh, dítě bludné, nešťastné,
tvé bledé, mrtvé líce
neuzřím nikdy více
ni sladké oči tvé!
Ó vrať mi, kněžno, kořist svou,
ten máj mé zimy trudné,
to světlo do tmy bludné,
ó vrať mi dítě zas!“
Leč dále řeka bezcitná
své proudy valí s hněvem,
a přehlučuje řevem
té slabé ženy hlas.