Liché zdání.

Zdaž-li pak tebe chvíle zvou

v ten rozbořený hrad,

v němž jsem ti těžkou hlavu svou

na lehká ňádra klad,

kde jsem tvou malou ručku vznes

svým ke rtům, rozkoš cítě,

a líbal na ní všecken ples,

jímž matka líbá dítě.

Ó proč jsem tě tak miloval,

bych nyní za to nyl,

Ó proč jsem z duše duši vzal,

a v oku tvém ji skryl!

Žel toho, žel těch krásných chvil,

vše bylo liché snění,

jen v spánku trudném vše jsem žil,

já snil co není – není!