LICHTENŠTEJN.

Po chodbách hradu duní sluhů shon,

na vítské věži zvoní smrtný zvon,

od Bílé hory letí havran hejna,

na hradě skonal Karel z Lichtenštejna.

Ten Lichtenštejn, jenž ondy jako běs

do Prahy hrůzu svolával a děs

a jako katan ukrutný, vlk dravý,

dal rubat bez milosti české hlavy.

Ó, byl to tuze, tuze hodný pán,

dal vraždit ty, jimiž byl odchován,

a chytrý byl, v svůj prospěch měl zlé zmatky,

by v zemi nejlepší si vybral statky.

Dnes dokonal, však nejvyšší byl čas,

že pekel žár mu v kosých očích zhas’

a že nebylo pomoci ni léku

oproti jeho zběsilému vzteku.

Všech svatých marně vzýval o pomoc,

tknut boží rukou skonal tuto noc,

už tělo jeho vychladlé a ztuhlé

je vystaveno ve stříbrné truhle.

Kol rakve září světel různá směs

a před ní klečí španělský kněz,

a modlí se, kdo Čech však, mimo prchá

a myslí si: Pryč kníže, zbyla mrcha!

A hlasitě je mrtvý proklínán,

dost od něho už trpěl český lán,

vždyť sirotky a hlad a bídu množil,

nu, chvála Bohu, konečně přec dožil!

No, chvála Bohu, dožil už!

A na dvoře se množí havran druž

a vůdce jejich křehce: lačná chaso,

pryč odtud, jedovaté jest to maso!

Pryč rychle, pryč radš za mnou spěšte v chvat,

ten lotřík zde byl srdcím jedovat

a katův pomocník, jenž české hlavy

dal dnem i nocí rubat bez únavy.

Ne člověk, spíš jak z žuly skála byl,

když na soudu se ondy usadil

a rebellům když mistr hlavy rubal,

nic nechvěl se, jen smavě ústy škubal.

Jím nepohnul ni žen ni dětí žal,

a kýval hlavou jen a velel: „Dál,

jen dál, jen dál ať mistr pokračuje;

dřív měl si vlasy rvát, kdo teď je ruje!

Jen dál, jen dál! Já věru nemám čas,

sta smrtí musím podepsati zas,

sta statků jest mi denně konfiskovat,

kdo nechtěl k trůnu stát, můž’ v krvi plovat!“

A havran vzlét’ a za ním všecka směs

a na věž mostní černý mrak jich kles’

a semo tamo slídě do zdí kloval

a starý havran znova vypravoval.

„Zde před čtvrt věkem veškerý náš rod

měl nad pomysl vzácný, štědrý hod,

zde po dní mnoho od večera k ránu

hlad zkájeli jsme z nejvzácnějších pánů.

Bylť Šlik nám za úděl i Budovec;

ač někdy bránila nám z drátů klec,

přec vybrali jsme, lační hodovníci,

zrak k nebi hledící z jich siných lící!

Jak naše černé ženy byly rády,

když po Čechách své konal dragonády

a po pas koně vázli v krvi brodu;

tu bylo jídla, veselí a hodu!

Těch škoda chvil, čas odnes – on co dal,“

a havran drápem hlavu poškrabal

a zobem pročechral si křídel peří.

„Kdo neviděl, ten ani neuvěří!“

„Lid mimojdoucí často plašil nás,

my vzlétli sic, leč vraceli se v ráz

a přes jich proklínání, přes hluk drzý

jsme zůstali; my zvykli tomu brzy!

Dost bylo všeho, ale čas se zvrh’,

Sas Arnim závistný sem s vojsky vtrh’

a čeští predikanti hlavy sňali,

když právě mozku jsme se doklovali.

Vše vzali nám, co skyt ten mrtvý muž,

jenž hlavy pro nás pod katu dal nůž,

jak chtěli tomu páni z vůle boží,

sám nevzal nic, jen statky jich a zboží.

Co po tom nám, jak divně čas se vlek’?

nás k němu poutá všeho rodu vděk,

ač vím, že ode dneška po staletí

sem na hody už havran nezaletí!

Ó, škoda, přeškoda, že náhle zdech’,

ač hořké byly hlavy Čechů těch;

jsouť sladší asi mnohá srdce živá,

ta, na nichž hvězda s lesklou stuhou bývá.

On obé měl, ten vlk a vzácný pán,

teď s tím srdcem bude pochován.

Zda nemoh’ nám je kdos dát pomsty darem?

leč navždy konec s české krvi varem!

Ó, žel, ó žel! Dal panský nám dřív chléb,

tož vděčně polítnem mu na pohřeb;

hej, v hejna, ptáci, v hejna, černé davy,

provoďme Lichtenštejna do Moravy!

Až rakev na vůz vloží záhy ke dnu,

já na ni jako živý symbol sednu,

vy sdružení pak, bratří černobrci,

včas hleďte doklovat se k jeho srdci!

Ať zob váš železný v tu rakev bije

a v jeho hruď! V té zavitá je zmije.

Ba jistě v ní! Tož podarem ji mějte,

leč jedovaté srdce nezobejte.“

A když vůz z Hradčan na Karlův jel most,

slít s mostní věže všechen dravčí host

a lid děl zdiven, zatajuje dechu:

„Spřež ďábla letí družně s katem Čechů.“