Lidce.

Ó, Lidko! čáko srdce strastmi sevřeného,

Kyž věčně raduji se bleskem zření tvého!

Tak černá zádumčivost nezhasne mé tváři,

Jenž vyjevuje radost, poklidnosti záři.

Když naše živobytí odpor zahořčuje,

A zoufalosti zrádné lest se vyskytuje:

Tak vsypu ve tvé lůno proudy žalostnosti,

Jak mhla by zašly v šerost zapomenutosti.

Ach krutá v světě změna, strašné pomyšlení!

By vyminulo z mysli nyní v okamžení!

Ta hrozná mstitelkyně lidstva přebídného

Jen bez konce si vládne; co jí z tvora mdlého?

O, milko! tať i věk náš zatrpčiti může.

Hle! jak se jenom dotkne, vadne krásy růže!

Ta může věkostrmnou oddělit nás mezí –

Jak strašný užas v tomto povědění vězí!

Dnes drahá! plnou síly v objetí tě vinu,

Snad zejtra na tvém hrobě v hořkých slzách splynu!

Tak člověk mní, že radost věkou v letu stíhá,

An vůkol obraz smrti najednou se míhá! –

Ach! kam lze uprchnouti z toho světa stroje,

By naše ustavičné skončily se boje?

Co ale mohou nářky lásce nahraditi?

Nic, jenom ještě více hoře rozmnožiti.

Tak ustaň, zbědované srdce, jednou lkáti!

Co platno, nemožnoli z toho ukoj ssáti?

Nač trudnost všudebytnou rozpomínat máme?

Tím jenom příležitost k novým nářkům dáme.

Až hrobu klidný stánek ustele nám lůže,

Pak věčně naše srdce oddychat si může.