LIDÉ A HUSY.

Praží letní odpoledne,

slunce sálá jako výheň,

ani lupen nepohne se,

všude ticho, dusno, mrtvo...

Hrochovickou návsí líně

batolí se hejno husí,

špinavých a urousaných,

s popelavým křídlem svislým;

první sedne, druhá za ní,

a tak sedí brzo všechny,

kejhajíce jako ze sna...

Ticho v návsi, dusno, mrtvo,

jak by právě vyhořela,

jenom staří výminkáři

hoví sobě před zápražím,

pokuřují klidně z dýmek,

promlouvají s babičkami,

okřikují svoje vnoučky,

kteří v návsi hrají špačka...

Mladá žena, opálená,

usednuvši na práh chaty,

barchentovou jupku svoji

bez myšlenky rozepíná...

Ručky dvě, jak samet hebké,

nedočkavě tápou vzhůru,

košile kde drsná, režná,

skrývá zapocené ňadro...

Malá ústa, jako třešně,

podivně se šklebí, špulí,

pak se náhle přimknou k prsu,

lokajíce plným douškem...

Jinak v návsi ticho, mrtvo,

ani lupen nepohne se...

V krajních chatách zazněl zvonek.

Cinky, cinky... Co pak je to?

Nezvyklé to ve vsi zvuky.

Zvoneček se blíží k návsi,

osoby dvě kráčí spolu,

nyní lze je rozeznati.

Je to farář s kostelníkem,

farář nese „Pánaboha“,

kostelník pak kráčí před ním,

občas cinkne vážně zvonkem...

To jdou jistě do Oujezda,

výminkář tam Karban stůně

na smrt...

Zajisté, že jdou teď

výminkáře zaopatřit,

pospíchají „s Pánembohem“,

jdou mu dáti pomazání...

Zrovna došli oba k návsi.

Celá ves je překvapena,

na všech tvářích zbožný údiv,

babičky se znamenají

v prostřed čela svatým křížem,

dědečkové bílou hlavu

obnažují v pokornosti,

děti přestaly si hráti...

I ta žena, která robě

kojila prv na zápraží,

zapomněvši ukrýt ňadro

udiveně vstává z prahu...

Kostelník už došel k chatám,

farář sotvaže mu stačí...

Už je řádně uhřat, spocen,

mrzutý má výraz v tváři,

jak by kráčel k šibenici...

Ubohý kněz... Není divu...

Vždyť je zrovna po obědě,

kdy by jistě neuškodil

poklidný a zdravý spánek

na sopha neb na pohovce..

Byly dneska koroptvičky,

měkké, křehké jako mandle,

zelíčko pak, možno říci,

předčilo je dobrou chutí...

Škoda jenom, škoda, škoda,

že se nedostalo času

vypít ještě černou kávu;

škytavka teď zlořečená

vyskytla se cestou v parnu,

trápí, trápí, nechce ustat,

jako by to bylo naschvál...

Cinky, cinky, zvonek cinká,

lidé na zem poklekají,

farář nese „Pánaboha“,

škytá při tom, škytá, škytá...

Při každém pak zaškytnutí

(návaly jsou asi prudké...)

celé břicho sebou trhne,

ruce maně poposkočí,

takže „Pánbůh“ poskakuje,

jako na gumě by visel...

Zatrolená škytavice!

Ještě dobře, že tu ve vsi

není žádný socialist,

lidé jsou tu ještě hloupí,

dojista se domnívají,

že to svojí kněžskou rukou

uděluje požehnání...

Výminkáři s bílou hlavou

poklekají vážně na zem,

babičky a stichlé děti

křižují se jistě nejmíň

po desáté křížem svatým...

Hlavy vykukují z oken,

celá vesnice je vzhůru,

trne v zbožném zanícení...

Robě, které pilo z prsu,

nepokojně pláče, vřeští,

snad se dosti nenapilo;

chalupnice jako hluchá

nevšímá si ale křiku,

rozběhla se právě k návsi,

faráři chtíc líbat ruku...

Marná práce... Velkodušně

farář táhne ruku nazpět,

úkosem jen vrhnuv pohled

pod jupičku barchentovou,

kde se prve hrabal klučík...

Vida, myslí, vida, vida,

zdravý je ten lid náš horský,

zvláště ženy jen jen kypí...

Spocen kráčí farář dále,

škytá,

škytá,

škytá,

škytá,

Pámbíček mu skáče v ruce...

Ještě v posled, cinky, cinky,

svatý průvod jde již ze vsi,

teď se ztratil za humnama...

Celá ves však trne dosud

v náboženském zanícení,

stařečkové s babičkami

ruce mají spiaty v klíně,

šeptajíce svatá slova

provázejí zbožným zrakem

svatý průvod za humnama...

Jen ty šedé, hloupé husy,

hovíce si v prostřed návsi,

pijí klidně ze své louže,

neobrátí ani hlavu...

Jsou to ovšem hloupé husy...