lidé s modrými konvičkami

nebeská slunečnice,

horoucí klín,

do něhož klesá právě hvozd,

udeřila i do silnice,

zlaťoučký mušelín

na zádech hřeje naši procitlost.

třešňový špalír ještě více zbělel,

strašlivá krása;

voňavá svěžest táhne ze zahrad.

abys jen dnů svých promarněných želel.

jsme ranních ptáků chasa

a jdeme pracovat.

s modrými konvičkami,

které se smutně blyští,

nastupujeme v den.

zahrada zvučí zpěvavými hrami.

zmizíme v propadlišti

dílen a továren.

poselství z lesů,

poselství z polí, zahrad, luk

do města mlčky neseme.

zpěv ticha, radost zeleného běsu,

dech země, skromnost božích muk,

mozoly neseme.

co za to dostáváme,

jsou těžká semena

spravedlivějších časů.

veliký úkol máme,

my lidé bez jména:

očistec změnit v pokoj, sytost, krásu.