Lidé se budí.

Noc prosincová, kroku neslyšeti

ze stmělých ulic, ani hlesu, ruchu

před prvním jitrem; – do mhavého vzduchu

teď svitlo okno jedno, druhé, třetí.

Lidé se budí; – svítí nejprvněji

ti, které práce volala i v spaní,

ti, kteří v strastech neusnuli ani;

a jdou zas k práci, štěstí, beznaději.

Tam v jizbě bledý studentík se učí,

tam dělník srká snídaní své chudé,

tam tiskne matka děcko do náručí;

tam kdosi prvním pohlednutím zírá

na černý crêpe, – zde teprv ode včíra; –

a zachví se, jak mrazno, pusto všude.