lidé v hotelu

sem a tam, sem a tam, cizí proti cizím,

lidé v hotelu

procházejí otáčecími dveřmi,

posedávají v pletených židlích,

tvrdá lhostejnost nebo zvědavost

kape jim z očí.

je to hotel grand v trenčianských kúpelích

s oprýskanými stopami maďarského panování,

jež dějiny zatlačily na ústup,

strašný věk imperialismu

počal praskati ve všech spárách,

aniž führer nebo duce mohou nás mýlit

svými paláci z karet,

jež třesou se na bídě.

shovívavá krása zelených vrchů

vpravo i vlevo

naslouchá větrům a mračnům,

je konec května 1936,

dole zní ovšem jazz,

„po nás potopa“ včerejší třídy,

ale mezi těmi lidmi v hotelu

procházejí i tváře docela jiné,

spisovatelé mají tu sjezd,

a spisovatelé nebyli by spisovateli,

nebyli by hořícími hranicemi na horách národů,

kdyby nebyli proti fašismu a válce,

střapatá hlava ilji ehrenburga

hned tu, hned tam

zapaluje mezinárodní požár

kulturního útoku

na hradby temna.

jsme křehcí a slabí,

jsme plni příšerného dědictví,

jsme allzumenschliches až do výstřednosti,

ale mezi těmi lidmi v hotelu grand,

mezi bohatstvím a tituly,

mezi cizopasnictvím a vykořisťováním,

mezi špičáky a pěstěmi

jsme zpívající lidskost,

otáčecími dveřmi vzlétáme k zeleným horám,

přes hory k chatám zemědělského lidu,

přes hory k továrnám průmyslových dělníků,

z nich jsme se vskutku narodili,

s nimi jsme se ztotožnili,

s nimi vcházíme v duchu

a jednou vejdeme vskutku jako svědci

do zaslíbené země.

jsme zpívající lidskost,

a naše bloudící píseň

prochází filtry těžkého života,

aby na konec z čistých byla nejčistší

jako semleté pšeničné zrní.