Lido.

Na bílé krajky pohyblivé

se mírný příboj roztéká,

a moře je tak tiché, snivé

do daleka a daleka.

Jak dýchala by v sester tlumu

ta každá vlna nestálá

a v kolébavém jakby šumu

jak v sladké hudbě roztála.

A zní to jako sirén smíchy,

jimž perly svítí ve vlasech,

a teď jak lásky šepot tichý

a zas jak temný hlubin vzdech.

Slyš, moře vítr šepotavý

i ve moruších šelestí,

a skrze jejich světlé hlavy

co táhne dávných pověstí!

Po břehu chodím, mušličkami

jenž pestrými tak posetý,

že myšlénka hned hlavou šla mi

jej srovnat s krajem palety.

A kam jen zraky sletět mohou,

mám šíré moře naproti,

jež v bílých pěnách u mých nohou

se jako kočka lichotí.

Tak lísá se, tak tře a rovná,

že mine každé bázně cit,

ba zdá se ti, že musíš zrovna

to moře měkce pohladit.

Však ne, ach, ne! To všecko lečí,

a když tě mírem konejší,

v tom větší dřímá nebezpečí

než v jeho bouři včerejší.

Již nebe rudne. Tmavý nádech

jak po šírém by moři táh’,

a výš co hvězdy běží v stádech,

i zem, i moře tone v snách.

Teď, zdá se mi, je blízka chvíle,

kdy dávno mrtví v hlubině,

zas po luně jak touží bílé,

se sirén budí na klíně.

A z hloubi zní to k břehu hraně,

jak mrtví mezi skalisky

když házejí si s dlaní v dlaně

měsíce třpytné penízky...