Ó Lído, jehňátko, má sladká lásko tajná,

Ó Lído, jehňátko, má sladká lásko tajná,

tvé oči jezera jsou hluboká a bájná,

a já v nich tonu... tonu... pomoci mi není,

a chtěl bych zchladnout již jak bledí utopení,

by mozek nebláznil a srdce nehořelo,

by dechem ztajeným to v plících nebolelo –:

na vlně pobřežní bych kolébal se tiše,

s úsměvem klidným již na vychladlé své pýše,

neb slovo laskavé, jež marně žádá živý,

mrtvý by dostal pak... A úsměv milostivý,

jímž Kypris milostná mě na svět uvítala,

ten by i poslední mé cestě věnovala.