LIDSKÁ MASKERADA.

Na lesklých parketách

podivná víří směs:

na lesklých parketách

masky to mají ples.

Mefisto s chocholem

kohoutích černých pér,

kol něho kolkolem

pestrý rej bajader.

Pierrot, harlekyn,

markýzky, markýzi,

rozmarných Columbin

k smíchu smích pobízí.

Učenci, básníci,

malíři s paletou,

bajazzo smějící

honí se parketou.

Fausti a Markétky,

zelená domina,

střeštěné baletky –

kdo na vše vzpomíná!

Voják, mnich, sedlák, král –

vše v jedné směsici

veselím plní sál

veselím hýřící...

Každý má masku svou,

každý svou úlohu:

při ďáblu jedni jsou,

druzí zas při Bohu.

Každý má masku svou,

ukrývá ubohou

na zámku na tisíc.

Pod maskou ukryti

laškují, dovádí,

pod maskou ukryti

druh druha podvádí.

A čím kdo hlouběji

v masku se utají,

tím tančí lehčeji

v tom masek mumraji...

Každý má masku tam –

Bez masky jeden přec:

ponurý, stranou sám,

veliký kostlivec.

Neviděn, neslyšen,

ode všech cítěn přec,

na rej se směje jen

veliký kostlivec.

Na masky šklebí se:

„Figurko ubohá,

jak směšnou jeví se

ta tvoje úloha!

Jak směšnou škrabošku

život, ten farizej,

života pro trošku

dal ti v ten směšný rej!

Ale nic neškodí!

Všecko se spraví zas:

maska se odhodí,

zežne se zralý klas!

Masky, dál tančte tak,

muziko, hrej jim, hrej!

Poslední se mnou však

bez masky bude rej!“