LIDSKÁ PÍSEŇ.

Po horách celý den bloudě

jako lovec plachých snů,

přišel jsem k hostinné boudě

krkonošských touristů.

Studenti, měšťáci, kněží,

plochoprsé Němkyně

pili tam smetanu svěží,

chutnali si na víně,

dojmy své křísili pivem,

zajídali krásu hor –

Němkyně ve vzdechu snivém

sladily tu rozhovor.

Sklepnice koketní z města,

jež jim uloupilo vděk,

hrály tu – nová to cesta –

cudnou roli Markétek.

U dveří zpěvačka stará

sáhla občas v citeru,

o kráse zpívala jara,

vnadě jarních večerů,

z módy to vyšlou již píseň

o cinkotu zvonků stád,

šeptla z ní lásky též tíseň,

šuměl les a vodopád...

Byla mně píseň ta k smíchu,

když jsem v dešti dál šel horami

v přírody děsivém tichu,

před tajemna branami.