LIDSKÁ ZLOBA.

Kdes octnul jsem se v temné síni;

jak v žaláři jsem trnul v hrůze,

můj horký dech zde tuhnul v jíní

a děsil jsem se vlastní chůze.

Zde mučidla a pouta, kříže

a důtky, řetězy a hřeby,

šíp, kopí, závory a mříže –

a v změti té se lebky šklebí.

I nevinné zde péro leží,

tu koruna se s mečem válí

a kniha, na níž čísti s těží:

„Řád otrokům, by poslouchali.“

A tam, toť vládce v této kobě;

bez hnutí v temném koutě sedí

jak socha, pohřížen sám v sobě,

posupným zrakem k zemi hledí.

V ret dolní zaťaly se zuby,

že potřísněn jest vřelou krví –

a v očích jaký vyraz hrubý

se usídlil v stín černé brvy!

Pěst jako v křeči hřeby svírá

a druhá kladivo již chystá –

a zdálo se mi, že, kam zírá,

zřím rozpjatého k mukám Krista...

Tich přidružil se Smutek ke mně

a v objetí jsme vyšli oba.

Zapadly dvéře – na nich v temně

jsem četl nápis: Lidská Zloba. –